Děti uvězněné v zatopené jeskyni, jejichž osud sledoval celý svět. Jak to bylo s týmem v Tham Luang

Do léta 2018 o thajské provincii Chiang Rai a tamním jeskynním komplexu Tham Luang nikdo příliš moc neslyšel. Příběh fotbalového týmu Divočáků, dvanácti tamních chlapců a jejich trenéra, kteří na dva týdny uvízli v zatopené jeskyni, ale vše změnil.

Bylo jim 11 až 17 let a čekal je další fotbalový zápas, jakých už tahle parta mladých sportovců odehrála spousty. A tak se 23. června se svým trenérem, respektive mladým asistentem trenéra, vydali do hor Doi Nang Non, kde se sportovní bitva měla konat.

Předtím si ale ještě vyrazili na výlet do tamní jeskyně. Nebylo to nic výjimečného, už tam párkrát byli. Nechali před jeskyní kola a vrhli se za dobrodružstvím. Voda ale kvůli dešti stoupala, Divočáci museli ustupovat dál do nitra jeskyně, až bylo jasné, že jim voda odřízla cestu ven.

Když se večer chlapci nevrátili ze zápasu domů, začali se po nich jejich rodiče samozřejmě shánět. Jejich kola před jeskyní nevěstila nic dobrého. I když nikdo nevěděl, zda Divočáci vůbec žijí, rozjela se záchranná akce, která postupně narostla do takových rozměrů, jaké svět snad ještě nezažil.

Zpočátku to vypadalo, že snahy záchranářů jsou marné. Odčerpávání vody z jeskynního systému nepomáhalo, voda stoupala, navíc byla bahnitá a potápěči se v ní nedokázali vůbec orientovat. A skeptických názorů o tom, že Divočáci už dávno nežijí, přibývalo podobně jako vody v jeskyni.

Přesto k jeskyni mířili další a další záchranáři, jeskyňáři, potápěči, lékaři či vodní inženýři z celého světa – všichni s jediným cílem: zachránit mladé fotbalisty. A jejich urputné snažení se nakonec vyplatilo. Po devíti dnech od ztracení, přesně 2. července, se dvěma britským potápěčům Ricku Stantonovi a Johnu Volanthenovi podařilo dostat do místa, kam voda nevystoupala, a kde Divočáci už několik dní bojovali o život.

Potápěči je objevili a natočili je i kamerou. Jejich odpověď na otázku „Kolik vás tu je?“ pak dodala všem naději. Zaznělo totiž číslo třináct – číslo, které chtěl slyšet celý svět. Všichni Divočáci i jejich trenér žili!

>>> „Brazilský Černobyl“ spustil magický prášek. Jak to bylo s největší jadernou katastrofou v Brazílii

Jak mohli tolik dní přežít bez jídla, vody, jen v lehkém oblečení? Pili čistou vodu stékající po zdech jeskyně a trenér je učil meditaci, díky níž šetřili energii i kyslík. Udržet dvanáct malých či dospívajících chlapců vyděšených k smrti v relativní psychické pohodě, to z něj udělalo hrdinu.

Potápěči pak dokázali skupince dopravit základní výbavu – lehce stravitelné energetické gely, vodu, termofolie, základní léky a třeba i masti na vyrážky a infekce, které měli z dlouhého pobytu ve vlhku. V rámci možností byli ale sportovci v dobrém fyzickém i psychickém zdraví, což byla skvělá zpráva.

Jenže tím přísun dobrých zpráv končil. Divočáci byli asi 4 km od vstupu do jeskyně, v hloubce 800 až 1000 metrů pod povrchem hory. Provrtat se k nim a vytáhnout je bylo nemožné, čekat, až voda za pár měsíců opadne a bude možné je vyvést, byl zase rozsudek pomalé bolestivé smrti.

Jediná možná cesta vedla pod vodou. Jenže jak by dokázalo dvanáct dětí a trenér, kteří se nikdy nepotápěli a mají nulové zkušenosti, proplout čtyři kilometry dlouhou černou bahnitou tmou?

Potápěči z celého světa se shodli, že ani s jejich zkušeným doprovodem by to bylo bez šance. V temných labyrintech, bez přirozeného přísunu kyslíku, v maskách, v chladu a navíc ne ve zcela ideálním fyzickém stavu by určitě propadli panice a pod vodou ohrozili nejen sebe, ale právě i svůj doprovod.

Nechat v jeskyni vyhasnout třináct mladých životů ale nikdo ze záchranářů nedokázal. A tak vznikl plán na neskutečně nebezpečnou podvodní operaci, v níž nešlo o život jen Divočákům, ale i jejich zachráncům.

Všech třináct sportovců bylo před evakuací nutné uspat. Jen tak bylo zaručeno, že budou klidní, bez návalů paniky, a o jejich přesun se postarají zkušení potápěči. Pro ně bylo proplutí s bezvládným tělem samozřejmě dvojnásob náročné, ale jiná možnost neexistovala.

Byl tu ale ještě problém, jak uspaným fotbalistům zajistit přísun kyslíku pod vodou. V hlubokém spánku by totiž náustek klasické potápěčské masky samozřejmě neudrželi. Proto byly vyrobeny speciální celoobličejové masky, ale také nosítka, na nichž měli být přepraveni.

Vše začalo již několik dní před samotnou evakuací, kdy se k Divočákům potopil australský lékař Richard Harris. Strávil s nimi několik dní, kontroloval jejich zdravotní stav a nakonec byl tím, kdo je postupně všechny uspal pomocí koktejlu ze sedativ.

Chlapci byli rozděleni do skupin a postupně přicházeli na řadu. Každé dítě pak měl na starosti jeden elitní záchranář, navíc celá akce fungovala jako štafeta.

Místy, která byla pod vodou, chlapce táhli britští potápěči, ti se pohybovali pomocí vidícího lana nataženého na trase. Na suchých nebo částečně zatopených místech je od nich přebírali jiní záchranáři. Ti je přenášeli po kluzkých balvanech a na lanech je spouštěli z jeskynních srázů, až je takto dopravili ven.

První den, v neděli 8. července, se takto podařilo dostat ven čtyři chlapce. První šli ti, co na tom byli fyzicky nejlépe, a šlo to lépe, než se čekalo. Po osmi hodinách se svět radoval z prvních čtyř zachráněných. Další den to šlo ještě lépe, protože tým potápěčů a záchranářů už věděl, co čekat. Po pěti hodinách byli venku další čtyři sportovci.

Třetí den už ale věci nešly tak hladce. Už jen to, že bylo potřeba dostat ven nejen čtyři děti, ale i jejich trenéra, značilo, že to bude trvat déle. Největší problém ovšem způsobilo selhání vodních čerpadel, kvůli kterému začala hladina vody opět stoupat. Šlo o vteřiny: záchranáři a potápěči, kteří jeskyni opouštěli jako poslední, utekli před stoupající hladinou jen tak tak.

Všech třináct Divočáků se ale nakonec dostalo po dvou týdnech v jeskyni ven, aniž by kdokoli z nich měl vážnější zdravotní problémy. Svět zase jednou ukázal, že když lidé drží při sobě, dokáží velké věci.

A to i když má tato událost přece jen dvě oběti na životech – prvním je thajský potápěč Saman Kunan, kterému pod vodou došel kyslík a utopil se, druhým pak thajský potápěč Beiret Bureerak. Ten v jeskyni dostal vážnou infekci krve a na její následky po roce zemřel.

Zdroj: iRozhlas.cz, BBC, Nathionalthailand.com, Novinky.cz

Siamská dvojčata oddělovali 103 hodin! Jak to bylo s nejdelší operací v historii?