Článek
Dnes má doma každý nespočet rodinných fotek, galerie telefonů jsou plné stejných momentek. Kdykoli se vám zachce, připomenete si všechny krásné chvíle, které jste se svými milovanými prožili. A to i když třeba již nejsou mezi živými. Jenže v době viktoriánské éry nebylo snadné mít nějaké rodinné snímky, koneckonců daguerrotypie (jedna z nejstarších fotografických technik a první prakticky používaný způsob pořizování fotografií) byla vynalezena v roce 1839.
Proto touha uchovat si vzpomínky přicházela dost často právě ve chvíli, kdy bylo jasné, že nové prožitky s milovaným člověkem již vznikat nebudou.
Živí mrtví
Služby fotografa tak v druhé polovině 19. století vyhledávali leckdy zoufalí a nešťastní lidé, kteří měli posledních pár chvil na vytvoření trvalé vzpomínky na někoho, koho milovali a o koho právě přišli.
Některé rodiny si nechávaly své blízké vyfotografovat před pohřbem nebo během něj, v rakvi a zcela zjevně po smrti. Ti, kdo měli více prostředků, však využívali služby fotografa jinak – snažili se docílit snímků, na nichž zesnulý působil, jako by byl stále naživu.
Jsou to děsivé snímky matek, v jejichž tvářích se zračí smutek a bolest, protože spící dítě v jejich náručí se už nikdy neprobudí. Nebo fotografie strnulých malých holčiček a chlapců, často se složenýma rukama na klíně, kteří hledí do objektivu, ale život v jejich očích byste hledali marně.
Jde ale také o rodinné fotografie, na nichž je zemřelý upraven do polohy, která budí dojem, že sedí nebo stojí a jen se opírá o sloup, stůl či jiný kus nábytku. Aby snímky působily co nejvěrohodněji, běžně se dále upravovaly – zesnulým se často domalovávaly a zvýrazňovaly zorničky, živější výraz dodávalo i přibarvení tváří růží a podobné zásahy.
Zkušenější fotografové dokonce měli k dispozici důmyslné pomůcky, které umožňovaly udržet i mrtvé tělo ve vzpřímené poloze (šlo o různé přichycovací a stabilizační systémy). Tyto postupy se využívaly především při fotografování mužů, aby na výsledném snímku působili důstojně.
Smrti bylo příliš
Co se zdá být morbidní, bylo běžným způsobem, jak se vypořádat se smrtí. Té tehdy totiž bylo všude hodně – neexistovala antibiotika, lidé se potýkali s epidemií cholery, průměrný věk dožití byl asi 40 let, ale největší úmrtnost byla samozřejmě mezi dětmi, mnoho jich nestihlo oslavit ani páté narozeniny.
Na jednu stranu tak lidé více vnímali smrt jako běžnou součást života, před kterou jednoduše nešlo zavírat oči. Bolest ze ztráty blízkého byla však stejně silná jako dnes.
Posmrtné fotky tak nejsou žádným úchylným zvykem, jde o způsob, jak si uchovat vzpomínky na své milované.
Zdroj: BBC, G.cz, Daily Mail, Dotyk.cz
