Vyháním tě! Jak to bylo s rozvody v dávné historii? Ženám za opuštění muže hrozila smrt

Rozvod, jak ho známe dnes, tedy relativně běžný úkon, kterým lze manželství ukončit, aniž by byl kdokoli stigmatizován, se datuje do 19. století. Prvním krokem k tomu byl již patent Josefa II. z roku 1783, který poprvé definoval manželství jako druh smlouvy a uznal možnost rozvodu. I když tehdy to ještě byla ostuda, krajní možnost, kterou si mohli dovolit jen ti bohatší, a ještě ke všemu se jednalo o rozvod v občanské rovině, nikoli té církevní. Protože co bůh spojil, člověk jednoduše nerozdělí.

To se změnilo až v roce 1868, kdy byl povolen i civilní sňatek. Asi vás nepřekvapí, že rozvodovost rázem dost vzrostla. Žádat o rozvod totiž mohla i žena, navíc, pokud nesl vinu za rozpad vztahu muž, musel jí vyplácet výživné. Konečně se karty trochu obrátily…

V raném novověku rozvody samozřejmě povolené nebyly, v určitých případech mohl být sňatek církevně anulován. A většinou o to žádali muži, nejčastěji protože jim žena nebyla schopna dát dítě, čímž nesplnila hlavní úlohu manželky. A tehdy byla prostě neplodnost vždy vinou ženy.

Čas od času se ale našla žena, která se z nefunkčního manželství chtěla vymanit. U nás je jednou z nejslavnějších Dorota Černá, mladá dívka, kterou v jejích dvaceti letech rodiče provdali za o 30 let staršího vdovce Baltazara Černého. Dívka po jeho boku nebyla šťastná, vztah nefungoval po všech stránkách. Z její dochované výpovědi vyplynulo, že byl její muž „sešlej a v loži nepotřebnej“. A tak temperamentní Dorota opakovaně utíkala…

V roce 1645 dokonce až na Moravu, kde ale byla chycena a skončila ve vězení. Byla obviněna z toho, že žila nestoudně, prostopášně, navíc se chtěla prý provdat za jiného. To se sice nestalo, ale Dorotě se podle obžaloby zalíbilo mezi švédskými vojáky, s nimiž prý „proti Pánu Bohu a jeho svatým přikázáním, i také svazku manželskému hřešila a zle obcovala“.

Za to vše jí hrozil trest smrti, ale její muž se za ni nakonec přimluvil. A tak byla propuštěna, ale její život byl plný podmínek, které musela dodržovat. Dostala příkazem, aby si manžela předcházela, poslouchala ho, navíc se musela pravidelně modlit, činit pokání a třeba v kostele nesměla sedět vedle počestných měšťanek, aby je nepohoršovala a nezkazila. Jak to nakonec s Dorotou a jejím manželstvím dopadlo, se ale neví, tak daleko historické prameny nesahají.

Že byl středověk drsný a krvavý, to ví každý. A platilo to i pro manželské spory. Rozvod sice nebyl možný, ale partnerské neshody, nevěra a další trable samozřejmě existovaly. A když někdo z páru chtěl svazek ukončit, respektive nechat ho anulovat, musel k tomu mít nejen pádný důvod, ale bylo nutné obhájit to před církevním soudem.

Pádným důvodem pro takovou odluku bylo cizoložství (spíš ale to, kterého se dopustila žena), neschopnost otěhotnět a porodit dítě, v případě mužů pak impotence. Tohoto obvinění se pánové mohli zbavit třeba tím, že před soudem předvedli svou erekci a také schopnost ejakulovat. Nejenže to bylo potupné, ale samozřejmě kvůli nervovému vypětí pohořeli i ti, kteří s impotencí jinak problémy neměli.

>>>Ženy a nevěra. Podvádějí kvůli sexu, nudě i vyčerpání

Dost často ale spory skončily v takzvaném manželském souboji. A tam už šlo o život – minimálně jednoho z páru. Muž byl v díře, která mu sahala do pasu, jednu ruku měl zavázanou za zády a v druhé měl hůl (a další dvě připravené jako náhradní). Tou se měl bránit před svou ženou, která byla mimo díru a útočila na něj kamenem zabaleným v látce. Žena vyhrála (a tím prokázala svou nevinu) ve chvíli, kdy svému muži kamenem rozbila hlavu. Muž vyhrál, pokud se mu podařilo ženu stáhnout k sobě do díry. A i když oba tuhle krvavou záležitost nějakým zázrakem přežili, ten, co prohrál, musel stejně zemřít. Muž byl většinou se ctí popraven, žena byla potupně a drasticky pohřbena zaživa. Z pochopitelných důvodů se tak většina lidí ve středověku rozvádět nechtěla…

Co se týče období antiky, v Řecku i Římě nebyly rozvody nic nemožného. Ale že by byly spravedlivé, se říct nedá. Antická společnost prostě patřila mužům. I tady bylo potřeba mít k rozvodu důvod, kterým byla nejčastěji bezdětnost, nevěra či neshody v názorech či vztahu k sexu. Ale špatná byla vždy žena.

Muži mohli mít vztahy mimo manželství (běžně chodili za prostitutkami, měli milenky či milence), ale ženy musely být věrné. Neplodnost byla vždy vinou ženy, a to často i ve chvíli, kdy muž nebyl sexu schopen (žena ho prostě nedokázala správně motivovat).

A když se pánové chtěli rozvést, stačilo k tomu málo – jen před svědky pronést „vyháním tě“. Případně mohl muž informaci o vypuzení poslat ženě poštou. V tu chvíli pak jeho manželka musela bez prodlení odejít do svého rodného domu, její exmanžel jen musel jejímu otci (či staršímu sourozenci nebo jinému poručníkovi) vrátit její věno. Pokud spolu měli děti, automaticky připadly do péče muži.

Zdroj: 100+1 Zahraničních zajímavostí, Novinky.cz, Dotyk.cz, Gettysburg College

Postavení žen bylo ve společnosti vždy komplikované a o rovnosti leckdy nemůže být řeč ani dnes. Prospěchářská coura? Spíš žena, která se jako jediná chovala čestně. Jak to bylo s Monikou Lewinskou?