Za totality rozhodně dobře nebylo, ta doba byla prohnilá, říká spisovatelka Scarlett Wilková

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Scarlett Wilková sedí na dvou židlích zároveň - je uznávanou spisovatelkou a k tomu i novinářkou. „V poslední době mě ale rozhodně víc baví psát knížky než rozhovory nebo témata do časopisů. Novinařina je neustálé shánění a ověřování faktů. U psaní románů mě nadchlo, že si můžu vymýšlet. Užívám si to, protože dříve jsem si při práci nemohla dovolit pustit fantazii na špacír,“ svěřila se.

Jak jste si užila nedávný festival Svět knihy?

Knižní festivaly mám ráda. Zírám, kolik lidí na ně chodí. Dokud jsem na takové akce nejezdila, podléhala jsem dojmu, že se čte málo, že knihy jsou na okraji zájmu. Naštěstí to není pravda.

Stihla jste promluvit i s jinými autory?

Ráda se vídám s kolegyněmi, které také píšou. Vím, že to zní podobně, jako když uchazečky o titul Miss říkají, že se všechny navzájem podporují a milují, a pak si dávají špendlíky do bot a projímadla do pití, ale já jsem díky psaní poznala ženy, které jsou mi opravdu sympatické, ať už jde o Alenu Mornštajnovou, Janu Poncarovou, Míšu Klevisovou, Báru Šťastnou…. Já je ráda čtu i ráda vidím.

Preferujete čtení románů ve stylu, který sama píšete? Nebo jaké knihy jsou vašimi favority?

V poslední době čtu málo, protože mě to odvádí od přemýšlení nad vlastním psaním. Ale jestliže se ptáte na oblíbenou knížku, tak je to Jih proti Severu. Musím to říkat už proto, že podle hlavní hrdinky mám jméno. Scarlett O'Harovou milovala moje máma a já jsem to odnesla.

Je to neobvyklé jméno… Jak jste ho vnímala jako dítě?

V dětství mě štvalo, protože jsem kvůli němu vzbuzovala pozornost, ale teď jsem za něj mámě vděčná. Román jsem četla několikrát a pokaždé si v něm našla něco nového. Ale to hlavní je, že si Scarlett dokázala poradit v každé situaci. Snažím se být jako ona.

Knihy vydáváte v relativně krátkých intervalech, někdy i dvakrát za rok. Nebojíte se, že tímto tempem brzy dojde k vyhoření?

Když to nepůjde, psát nebudu. Nevidím v tom žádné drama. Dělám v médiích od osmnácti let, jsem zvyklá, že psát musím, že je třeba dodržovat termíny. Při psaní románů nic dodržovat nemusím, prostě si píšu, když se mi chce, a jakmile mám hotovo, nabídnu to k vydání. Takže vyhoření se vlastně konat nemůže, protože mě nikdo do ničeho nenutí. Psaní knih je pro mě naprostá relaxace.

Vaší poslední novinkou je román Vekslačka, který popisuje život za dob totality. Kde jste brala inspiraci?

Znala jsem kluky, kteří postávali před tuzexy a nabízeli bony, valuty. V mládí jsme s kamarádkami toužily po džínách, průsvitných deštnících, kosmetice ze zahraničí. Chápu, že to někomu může připadat jako značně povrchní přístup k životu. Ale to bylo prostředí, které jsem vídala kolem sebe. To byl běžný život za socialismu. Tak jsem si vymyslela postavu a příběh, díky nimž se tato doba dala popsat. Teď se mě čtenáři často ptají, jestli vekslačka Alma opravdu existovala. Co já vím? Proč by měli nelegální černé obchody řídit vždycky chlapi? Proč by nějaká taková organizátorka v té době nemohla fungovat?

Takže vlastně i náznak feminismu. Nedá se ale říct, že by byla Alma kladná postava. Jak moc je pro vás důležité, aby vaše knihy nesly nějaké poselství?

Jakmile něco nese poselství, tak mě to spíš odradí. Nedávno jsem slyšela výraz spotřební literatura. Zpravidla bývá myšlený hanlivě jako označení pro knihy, které právě žádné poučení nenesou. Jenže mně se líbí. Jen ať lidé moji literaturu spotřebují. Ať si ji přečtou, pobaví se u ní, oddechnou si. Jestli pak nad tím příběhem ještě dál přemýšlejí, povídají si o něm mezi sebou, je to fajn. Ale fakt nechci nikoho poučovat.

Mám pocit, že totalitní témata jsou aktuálně velmi atraktivní, a nejen v literatuře. Myslíte, že je nutné si toto období připomínat?

Po vydání knížky jsem se setkala různými názory čtenářů. Jedni říkali, že za socialismu bylo všeho dostatek a slušní lidé s ničím „nešmelili“. Jiní mě kárali, že dobu zlehčuju, protože v souvislosti s totalitou by se mělo psát o lidech, kteří bojovali za svobodu a byli utiskováni, ne o těch, kdo na ní vydělávali. Jistě, část společnosti tehdy tvořili disidenti, stateční lidé, kteří se proti zlu snažili postavit. Další částí společnosti byli ti, kteří využívali své členství v komunistické straně a dělali vše pro to, aby se měli dobře.

No a zbývající, největší část? Ti, kteří mlčeli, nechtěli mít potíže, toužili se dostat občas do ciziny a koupit si nějaké zahraniční zboží. V té „šmelině“ přece jelo hodně komunistických funkcionářů, stát o ní věděl, toleroval ji. Když se někdo ocitl ve vězení, byli to zpravidla takzvaní pěšáci. Ta doba byla prohnilá, plná pokrytectví. Jestliže je mezi námi poměrně dost lidí, kteří tvrdí, že byla fajn, rozhodně bych chtěla připomínat, že tomu tak nebylo.

Takže podle vás na této době nic hezkého nebylo?

Ne. Mně přišla hnusná. Ale na druhou stranu každý vzpomíná na dobu dětství a mládí v dobrém, takže jsem tehdy samozřejmě prožila spoustu hezkých věcí. Ale obecně na ní kladného nevidím nic.

Vnímáte, že by si něco z tohoto období lidé přenesli do dneška?

Myslím, že my, kteří jsme dospívali ještě za totality, jsme poslední generace, která je zvyklá „držet pusu a krok“. A docela dost pracovat. Když přišla v roce 1989 revoluce, měli jsme život před sebou, chtěli jsme uspět, museli jsme být pracovití. Generace předešlé mi přijdou ještě víc poslušné a ustrašenější. Čím déle člověk v socialismu žil, tím více ho to poznamenalo.

Každá doba má asi svá pro a proti…

To jistě ano, ale nepřestává mě fascinovat, když nyní slyším, jak někteří lidé tvrdí, že žijeme v nesvobodě. A popírají demokracii. Především, když to tvrdí ti, kteří za totality nežili, nebo ti, kteří v ní mlčeli. To mi přijde opravdu k smíchu.

Zpět k vaší práci. Jak moc je pro vás zavazující, že se od vašich knih předem očekává, že se stanou bestsellery?

Rozhodně je to lepší, než kdybych psala další knížku s pocitem: „Ach jo, zase si ji skoro nikdo nekoupí.“ Ne, opravdu to neberu jako nějaký závazek nebo důvod ke znepokojování se. Naopak, je to ohromně povzbuzující.

Jak u vás probíhá psaní a vymýšlení příběhu?

Když jsem psala román Až uvidíš moře, věděla jsem jen, že chci popsat, co cítili řečtí uprchlíci v cizí zemi, ale vůbec jsem neměla příběh. Vlastně dodnes nevím, jak se mi podařilo tu knížku napsat. Nechala jsem si ty postavy nějak žít, celé se to zamotávalo, rozmotávalo a na konci jsem se divila, co vzniklo. U dalších knih jsem zvolila značně zodpovědnější přístup. Promyslela jsem si to. Teď poměrně přesně vím, jak to začne, co se bude dít a jak to skončí. Ale během psaní si moje postavy občas stejně začnou dělat, co samy chtějí.

Když už jsme zmínili, že vydáváte knihy poměrně pravidelně, co nyní chystáte?

Nedávno jsem odevzdala svou zatím poslední knihu, takže teď s nakladatelstvím ladíme název, obálku a tak. A je to zatím můj největší risk. Opravdu nevím, zda to téma bude čtenáře zajímat. Odehrává se téměř celá v Řecku a je tak trochu tajuplná.

Víc prozradit nemůžete?

Román zaznamenává život řecké dívky z jednoho ostrova, který je tak krásný, že se jeho název nikdo nesmí dozvědět, aby se na něj nenahrnuly davy turistů a nebyl zničený, jako se to řadě řeckých ostrovů už stalo. Musím přiznat, že tohle psaní jsem si asi zatím užila nejvíce ze všech.

Spisovatelka Barbora Šťastná: Mám image blbky, která píše ženské fejetony. A je hodně těžké to změnit