Článek
Možná to zní strašně, ale bylo to, když dcery vypadly z domu.
Ale když je vztah s dospělými dětmi v pořádku a máte k sobě blízko, tak jejich odchodem od máminy lednice se to nezmění. Spíše naopak, řekla bych. Ty nejhezčí vztahy k sobě mají ti, kteří se nijak vzájemně nesvazují, neomezují, ti, kteří se respektují.
Obě mé dcery se v osmnácti letech rozhodly, že naši společnou domácnost opustí. Podporovala jsem je v tom, i když jsem se trochu bála. Bylo to podobné, jako když někam letěly letadlem. Chtěla jsem, aby poznávaly svět a cestovaly, ale po celou dobu letu jsem se klepala hrůzou. A klepu se dodneška, i když třeba jedou autem. To je mateřský úděl a nikdy to neskončí. Jsem ale přesvědčena, že tyto mé obavy jsou můj problém, nehodlala jsem je tím obtěžovat ani nakazit. Protože láska – a to jakákoliv – znamená také nechat dýchat. Nikdo nám nepatří, ani naše děti ne.
Přiznávám, že když mě mé dcery opustily, žádný syndrom vyprázdněného hnízda jsem necítila. Naopak. Měla jsem pocit, že mi narostla křídla, že jsem se po mnoha letech vrátila zpátky k původní Ireně. Co k původní! K té, kterou jsem nikdy nebyla. Protože já jsem si založila rodinu tak trochu jako útěk od svých rodičů. (S nimiž jsem měla moc hezký vztah.) Tehdy za totáče jiná možnost prakticky neexistovala. Takže jsem nikdy nežila sama v bytě a nikdy jsem nevedla pravý zhýralý studentský život.
Vlastně jsem nikdy nebyla svobodná. Až když mé dcery odešly. Dala jsem jim svobodu a ony ji daly mně. Měla jsem konečně byt, pracovnu, konečně mě nikdo nerušil. O nikoho jsem se nestarala, jen o sebe. Najednou jsem měla všechno: volnost, čas i nějaké peníze. Bylo mi přes padesát a můj život se stal mým životem.
Pokud se zrovna v této šťastné životní fázi nalézáte, užijte si ji naplno. Pár let se zdá, že nám už to tak zůstane navždy, ale to bývá omyl. Naštěstí. Vaše děti budou mít nejspíš děti a vy vnoučata. Je to radost veliká, ale o část té své čerstvě nabyté svobody přijdete. Jsem za tu ztrátu vděčná. Mám kolem sebe příliš mnoho žen, kterým tikají babičkovské hodiny, a už se skoro zdá, že marně. Neměnila bych.
Syndrom prázdného hnízda je podle mě šťastné období, jde jen o to ho neprofňukat a žít.
