Článek
Starost o rodiče je jednou z dalších (mnoha) pečovatelských činností, která ve valné většině spočívá na starých holkách. Ty už ale většinou mají vnoučata, takže jsou opět, jako už tolikrát, rozpolceny rozhodováním, komu se věnovat.
Vnoučata jsou budoucnost, rodiče povinnost, byť láskyplná. Vnoučata mají rodiče, staří rodiče nemají nikoho, jen nás. I když – mají zdravotnický personál. Nákladný a nepokrevný. A pak – staré holky by si také už konečně chtěly žít. Co teď? Nastupují staré známé výčitky svědomí. Zásadní a nezodpověditelné otázky.
A co náš život? Měly bychom užívat každé minuty, my už po čertech dobře vnímáme, jak ten čas letí. Pořád jsme se někomu obětovávaly, někomu posluhovaly, opravdu jsme povinny tak činit až do smrti? Navíc někdo má vztah třeba s matkou pošramocený. Znám několik dojemných případů, kdy matka, která se o své dítě nestarala a odhodila ho do péče rodičům nebo příbuzným, když pak umírala, dcera se o ni obětavě starala a došlo k odpuštění.
Znám ale i případy, kdy potomci o své rodiče, kteří jim zase naopak všechno dali, nepečují a svěří je do nějaké seniorské instituce. Znám také jednu dámu v nejlepších letech, která svým dětem říká, že ona se starala o ně, tak ať se na stará kolena hezky starají oni o ni. Je to tak různé jako svět kolem nás a já rozhodně nehodlám nikoho soudit.
Spíš bych položila další otázku. Co až dojde na nás? Taky už to máme za pár a jednou budeme odcházet. Máte to, prosím pěkně, vymyšlené? A jak? Od několika přátel jsem odpověď slyšela – že prý jednoduše. Až budou nemohoucí, prostě se sami sprovodí ze světa. Ó la la!
Chci nás všechny vidět. Znala jsem lidi v generaci mé mámy, kteří říkali to samé. A když to na ně přišlo, nedokázali to. Pochopitelně. Ono to totiž není vůbec jednoduché a představa, že se jednoho dne rozhodneme a odtančíme z tohoto světa krokem baletním, je poněkud naivní. Na to člověk musí být sakra statečný. A odvahy s ubývajícími silami ubývá a člověk začne lpět na životě.
Tak co s tím? Nevím. Jediná rada, kterou mohu dát, zní – starejte se o sebe. Ale to neznamená jen se rozmazlovat. To znamená pravý opak. Vystavujme se nekomfortu. Cvičme, týrejme se, válejme se nazí ve sněhu, makejme na své svalové hmotě. Jo, jo, taky jsem spíš kavárenský povaleč. Ale když se budeme trýznit, máme větší naději, že neshnijeme zaživa a že třeba odejdeme při smyslech.
