Článek
Narodila se 27. února 1912 jako Nataša Helena Štěpánka Hodáčová do vlivné a zámožné brněnské rodiny. Jejím otcem byl masarykovský politik František Xaver Hodáč, umělecký pseudonym si pak zvolila podle dědečka, historika Jaroslava Golla.
Vyrůstala v přepychu. V Brně absolvovala dívčí gymnázium a pak odešla studovat do Prahy na filozofickou fakultu, ale táhlo ji to k divadlu. Vysokou školu sice Nataša Gollová nedokončila, ale mluvila francouzsky, anglicky, německy i rusky a herectví a moderní scénický tanec studovala soukromě u nejlepších – u Karla Dostala a Jiřího Frejky.
Typ bláznivého děvčete
Před kameru ji poprvé postavil režisér Martin Frič v komedii Kantor Ideál, ale mihla se tam jen jako neznámá statistka. Postupně se začala objevovat i v dalších filmech dalších režisérů, ale naplno se prosadila až na sklonku třicátých let.
Martin Frič o ní tehdy napsal: „Má všechny tvůrčí a herecké i lidské přednosti. Je jemná, lyrická, naivní, bezprostřední, spontánní, upřímná, temperamentní. Je to prostě typ bláznivého děvčete, který divák bude milovat.“
Měl pravdu, ostatně sám s ní natočil – svoje i její – nejlepší a nejslavnější filmy. Legendární Kristian, kde hrála usouženou ženušku Oldřicha Nového, a ve stejném roce 1939 bláznivá komedie Eva tropí hlouposti z ní udělaly hvězdu první velikosti.
Moji slávu udělal Mac Frič
„To všechno vlastně udělal Mac Frič, tu moji slávu,“ nezapomněla Nataša Gollová připomenout na sklonku života. „Ten byl ohromnej, hlavně na veselohru. On byl prostě jedinečnej. Dobře třeba věděl, že když má herec udělat dobře veseloherní roli, tak musí mít hlavně sebevědomí.“ Následovaly další Fričovy filmy jako Katakomby s Vlastou Burianem, Roztomilý člověk a Hotel Modrá hvězda s Oldřichem Novým.
Obsazoval ji i Otakar Vávra, společně se Svatoplukem Benešem zazářila v jeho romantickém dramatu Pohádka máje, ale jinak na vážné role štěstí neměla. „Byla to vzácná žena. Inteligentní, vzdělaná, nadprůměrná,“ řekl o ní po letech Svatopluk Beneš. „Nejen v osobním styku, ale i v hereckém projevu těžila z dívčího půvabu, který se u ní snoubil s humorem a chlapeckou bezprostředností. Snad právě v tom spočívalo tajemství její oblíbenosti.“
Románek s básníkem, gayem a Němcem
Mnohem méně než v kariéře se jí dařilo v osobním životě. Její první láskou byl slavný rumunský básník a dramatik žijící v Paříži, otec dadaismu Tristan Tzara. Byl o šestnáct let starší než ona, seznámili se v roce 1932 v Paříži v ateliéru malíře Josefa Šímy a herečka s ním prožila intenzivní, ale nepříliš dlouhý vztah.
Její druhou velkou láskou byl herecký kolega František Vnouček, s nímž žila tři roky, ale skončilo to jeho coming outem – právě díky vztahu s Natašou Gollovou přiznal, že je homosexuál.
Třetím Natašiným osudovým muže byl Willy Söhnel – a její budoucnost poznamenal velmi nežádoucím způsobem. Původem Němec měl za protektorátu dozor nad českým filmem. Herečka s ním měla krátký románek, ale na rady mnohých včetně Adiny Mandlové se s ním rozešla. Mandlová s ním ale začala chodit sama a nakonec se kvůli němu rozkmotřily. „Když jsem odjela filmovat do Berlína, Willy zůstal sám v Praze, a tak se s Natašou pomalu zase sčuchli… A tak když jsem se vrátila a dozvěděla se, že mně Willyho za mé nepřítomnosti přebrala, naše přátelství skončilo a Nataša pak chodila s Willym téměř veřejně, z čehož po válce skutečně měla malér,“ vzpomíná ve svých pamětech Adina Mandlová.
Konec velké kariéry
Na konci války se Nataša Gollová zúčastnila jako dobrovolná ošetřovatelka zvládání epidemie skvrnitého tyfu v koncentračním táboře v Terezíně, dokonce sama nemoc prodělala, ale ani to jí nepomohlo a po osvobození byla nařčena z kolaborace. Paradoxem bylo, že jí nejvíc přitížil vztah s Willym Söhnelem, jemuž byly naopak připisovány zásluhy za pomoc českým filmařům za protektorátu. On utekl do Rakouska, zatímco ona „jako kolaborantka“ po válce šest let netočila.
V roce 1947 se Nataša Gollová provdala za známého divadelního režiséra Karla Konstantina. Žila s ním až do jeho smrti (1961), a dokonce se za ním na několik let přestěhovala do Českých Budějovic.
Před kameru ji v roce 1951 vrátil opět Martin Frič jako Sirael/Kateřinu v historické veselohře Císařův pekař – Pekařův císař. Hrála pak v divadle, filmu i v televizi, naposledy se objevila v epizodní roli v seriálu Sanitka, ale o předválečné slávě už nemohla být řeč. Stala se z ní de facto neúspěšná a osamělá herečka, která stále víc podléhá alkoholu. Zemřela 29. října 1988 téměř opuštěná a v ústraní v domově důchodců v pražské Krči.
