Článek
A najednou – bum prásk. V jakési vteřině se všechno změnilo. Najednou jsem všude, ale úplně všude začala být nejstarší. Najednou mě nikdo nepeskoval. Nikdo mi nedával najevo, že si musím doplnit učivo, že musím dozrát. Najednou jsem skoro pamětnice. No ne skoro, najednou jsem úplně pamětnice a nikdo mě nestírá, nikdo mě neokřikuje jako malou holku. Naopak, lidé mě mají v úctě. Ale nemohu říct, že bych se z toho nějak zvlášť radovala, to opravdu ne. Spíš se ptám, kdy se to přesně stalo? Kdy přišla ta vteřina a jak to, že jsem si jí nevšimla? Jak to, že jsem nedostala žádnou esemesku – tak teď, holka. Ta vteřina ke mně přišla plíživě a zákeřně a já vlastně vůbec nevím, kdy. Jisté ale je, že je tady. Najednou jsem vážená paní, co může vyprávět, jaké to bylo v dobách, kdy nebyl internet. Kdy ještě nebyly mobily. A představte si, děti, že v bytě, kde bydlím, dlouho nemohl být ani telefon. Cože?!! Bez telefonu? Nerozumějí mi. Já jim ostatně také ne. Když nastoupí do tramvaje revizor, málem mě rozpláče – on mě ignoruje! Už nevypadám jako jasnej černej pasažér, už nejsem podezřelá, jsem seriózní paní v letech. Kdy se to stalo? A co to je?
Protože já jsem pořád já. Dívám se na svět stejnýma očima, i když svět se mění, i když se měním já, jsem to já, usmrkaná, malá holka, co nic neví a je nutno ji poučit.
Poslední dobou zjišťuju, že vidím čas jinak, než jak nás učili, než jak jsme se naučili ho počítat. Připadá mi, že možná není lineární, že nejsou žádné začátky, prostředky a konce, že se všechno děje souběžně a že jediným měřítkem onoho dění jsme my sami. Neboli, že ta vteřina, která všechno změní, už trvá šedesát let a snad ještě trvat bude. Že to je náš život. Náš život je celý teď. A basta.
