Článek
Ale zpět k mým vrstevníkům, tedy stále aktivním a často dobře zajištěným lidem, co se blíží k důchodu či už v něm jsou. Vidím spíše pravý opak toho, než v jakém smyslu se lamentuje v úvodu tohoto článku.
Přiznejme si, že o stárnutí se píše a mluví jako nikdy předtím. Troufám si tvrdit, že ještě nikdy v dějinách lidstva se stárnutí netěšilo takové pozornosti jako v jednadvacátém století. Je to dobře, mně je pochopitelně příjemné, že se řeší problémy, které důvěrně znám, že se ženské časopisy hemží recepty proti ochabujícímu svalstvu i mozku, že longevity se stává trendem.
Ale také znám mladé lidi, protože se mezi nimi pohybuji, a tak se začínám ptát: Co oni? Začíná mi totiž připadat, že obraz mládí je v médiích – na mysli mám především české seriály – poněkud zkreslený. Není divu, když ve vedoucích pozicích většiny sdělovacích prostředků sedí lidé padesát plus. Vzniká tak poněkud mylný obraz takzvaných pubošů, kteří jsou tolik jiní, než jsme bývali my, že si to obstarožní šéfové vůbec nedokážou představit. V televizích tak většinou sledujeme mládí, které je ve skutečnosti spíše vzpomínkou starců na jejich vlastní mládí. Puboši v nich kouří, holdují alkoholu, sexu.
Nedávno jsem si povídala s jednou mladinkou slečnou a ona mi řekla překvapivou větu: „Dneska už kouří jenom babičky.“ A pak pokračovala ve smyslu, že alkohol a cigarety zajímají jenom staré lidi. Byla to jemňounká motýlí slečna a působila dojmem, že by se mohla snadno roztrhnout. Pokoušela jsem se vybavit si, jestli jsem o někom, kdo by se jí podobal, četla třeba v nějakém českém ženském časopise nebo ho viděla v českém seriálu. Nevybavila jsem si žádný.
A tak se ptám, proč v šéfovských křeslech nesedí někdo, kdo má k těmto lidem blíž? Kdoví, jak žijou, kdo hájí také jejich zájmy? Není náhodou dneska neviditelné spíš mládí? Já vím, že si žije svůj život na sítích, ale nemyslím si, že to stačí.
Jenže ve světě, který zešílel pod vládou starců, se asi hned tak nedočkáme.
