Očima starý holky: Stáří jako styl

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tahle hra na neviditelnost se hrála věky. Starý člověk měl být decentní, tichý, pokud možno v černém, s očima sklopenýma. Aby mládeži nepřipomínal, že i její mejdan jednou skončí.

Ale něco se děje. Možná je tahle doba jinak děsivá, podivná a unavená, ale jednu věc jí upřít nemůžu: stáří přestává být hanba. A někdy je to fakt jízda.

Pamela Anderson odložila řasy, rtěnky i třpytky a šla s kůží na trh. Pavlína Pořízková ukazuje na sítích tělo, které stárne. Ne jako varování, ale jako důkaz, že krása je jinde. A že nechce hrát hru na dokonalost ani na neviditelnost.

Zatímco Sophia Loren ještě v devadesáti pokládá stárnutí za průšvih, který je třeba zamalovat, dnešní ženský – ty, co se nebojí – dělají pravý opak. Zviditelňují se. Mluví. A nejsou samy.

I chlapi se probouzejí. Ne všichni, jasně. Většina pořád předvádí, že jsou mladí, i když nejsou.

Ale třeba Iggy Pop. Osmasedmdesát. Přišel na pódium, zvedl prostředníky, shodil vestu a vesele roztrsal svou pokřivenou zombie kostru. Stal se bezvěkým. Neporazitelným.

Nebo Ozzy Osbourne. Tři týdny před smrtí přijel na pódium na černém netopýřím trůnu. Dřív netopýry žral, teď se na jednom vezl. Zpíval vsedě, nemocný, ale s očima, které hořely. Naplno.

A přesně o tom to je. Ne o tom, jak vypadáš. Ale že se ukážeš. Že se neomlouváš, že ještě žiješ. Že ti září oči i všechny vrásky. A že když se postavíš na pódium – nebo do tramvaje – tak jsi vidět. Protože z tebe jde síla.

Možná stárnutí přestává být stigma. Možná se z něj stává statement. A možná dokonce nový punk.

Bude víc cool než mládí? O tom zase příště, jo?