„Dětem pomáháme příliš pozdě.“ Nadace Sirius proto šla rovnou do porodnic. Projekt podpořila i Eva Pavlová

„Pomáháme dětem, které v životě neměly štěstí.“ Právě tohle motto provází Nadaci Sirius už několik let. Její pomoc přitom zdaleka nekončí u jednorázových příspěvků. Zaměřuje se totiž na dlouhodobé projekty, které dětem i jejich rodinám pomáhají znovu najít pevnou půdu pod nohama a otevírají cestu k lepší budoucnosti.

Pomoc ohroženým dětem často přichází až ve chvíli, kdy jsou problémy hluboce zakořeněné. Nadace Sirius se proto rozhodla zaměřit na období, kdy může mít podpora ten největší dopad – první dny po narození dítěte. Právě tehdy totiž vznikl projekt zdravotně-sociálních pracovníků, kteří působí přímo v porodnicích.

„V České republice často selháváme v tom, že ohroženým dětem pomáháme příliš pozdě. Když přemýšlíte, kde můžete zachytit úplně všechny děti, jsou jen dvě místa – nástup do školy a porodnice. A právě proto nás to přirozeně táhlo do porodnic,“ vysvětluje ředitelka Nadace Sirius Dana Lipová.

Zdravotně-sociální pracovníci pomáhají maminkám, které se ocitly v náročné životní situaci. Ať už jde o nezletilé rodičky, samoživitelky, oběti domácího násilí, ženy se závislostmi na drogách či lécích, maminky s psychickými obtížemi nebo rodiče, kterým se narodilo dítě s vážným onemocněním či zdravotním postižením.

Pomoc je přitom vždycky individuální. Pracovník s maminkou probere její situaci a propojí ji s organizacemi, které jí mohou nabídnout konkrétní podporu. Pilotní projekt odstartoval v roce 2024 v Ústeckém kraji a postupně se rozšiřuje i do dalších regionů. „Už v prvním roce se ukázalo, že tahle pomoc je velmi efektivní a smysluplná. Přibližně polovinu maminek se podařilo namotivovat k tomu, aby svou situaci začaly aktivně řešit,“ dodává Dana Lipová.

>>> „Pěstounstvím si plním svůj dětský sen,“ říká žena, které rukama i srdcem prošlo jedenáct dětí

Velkou podporu projektu vyjádřila v loňském roce také první dáma Eva Pavlová, která navštívila mosteckou nemocnici. „Pro nás byla její návštěva nesmírně důležitá. Nejen kvůli tomu, že rozšířila povědomí o projektu ve veřejném prostoru, ale hlavně proto, že ocenila práci zdravotního personálu a dala jim zpětnou vazbu. Právě pomáhající profese totiž u nás slýchají poděkování překvapivě málo,“ říká ředitelka.

A tento moment považuje za nejsilnější. Podle jejích slov bylo na zaměstnancích nemocnice doslova vidět, jak jim uznání dodalo novou energii a potvrdilo, že jejich práce má hluboký smysl.

Neméně důležitou pomocí nadace je hostitelská péče. O ní jste možná ještě neslyšeli, přesto dokáže změnit život dětem vyrůstajícím v dětských domovech. Na rozdíl od pěstounské péče ale nejde o převzetí dítěte do vlastní rodiny.

Hostitel je především bezpečným dospělým, který dítě provází životem. Někým, komu může zavolat, svěřit se nebo s kým může trávit víkendy, prázdniny či obyčejná odpoledne. A jak říká ředitelka nadace, tím největším smyslem je, aby dítě mělo někoho, komu bude důvěřovat, a to ideálně po celý život.

Právě individuální vztah je tím, co dětem z ústavní péče často nejvíce chybí. V kolektivním prostředí totiž není jednoduché vytvořit si blízkou vazbu s jedním dospělým. Ředitelka nadace zavzpomínala na příběh dívky z výchovného ústavu, která byla agresivní, utíkala a měla sklony k sebepoškozování. Zlom nastal ve chvíli, kdy získala hostitelku. „Bylo to neuvěřitelné. Ze začátku si jen telefonovaly, ale už to ji neuvěřitelně zklidnilo. Najednou měla pocit, že je pro někoho důležitá. Že se může poradit, svěřit nebo sdílet obyčejné radosti i starosti. To jsou naše přirozené potřeby a něco, co potřebuje úplně každý.“

A kdo se může stát hostitelem? Nemusíte splňovat konkrétní odborné vzdělání, ani mít vlastní děti. O to více je důležitější stabilita, ochota věnovat čas a hlavně si plně uvědomovat, že nejde o krátkodobý projekt, ale o dlouhodobý vztah.

Smysluplným projektem je také Patron dětí, který funguje na principu konkrétních veřejných sbírek a pomáhá dětem plnit jejich přání. Nejde rozhodně jen o děti ze sociálně slabých rodin. „Může to být rodina, kde oba rodiče pracují, ale mají tři talentované děti a jednoduše nemají třeba sto tisíc korun na hudební nástroje,“ říká Dana Lipová.

Pomoc tak může mít podobu hudebních nástrojů, ale i rehabilitací, speciálních pomůcek, sportovního vybavení, školních potřeb, letních táborů nebo uměleckých kurzů. Dítě může doporučit učitel, trenér, lékař nebo sociální pracovník, který není členem rodiny. Následně příběh projde ověřením a veřejnost může přispět na konkrétní cíl.

Možná se může zdát, že tábor nebo kroužek je otázkou jen pouhé zábavy. Podle Dany Lipové je to ale právě naopak: „Psychologové říkají, že znalosti a dovednosti, které dítěti dává škola, jsou takové cihly. Ale aby z nich mohl vzniknout pevný dům, potřebujete ještě maltu. Tou jsou sociální dovednosti, sebevědomí, pocit, že někam patříte.“ A právě to dětem dávají kroužky, sport nebo třeba umění.

Páťa po porodu málem zemřel: V šesti letech nechodí, nemluví a rodiče bojují o každý jeho pokrok