„Sebepoškozování není jen snaha o pozornost,“ říká Barbora Pšenicová z Nevypusť duši

Organizace Nevypusť duši se zaměřuje především na psychologickou osvětu na školách. Jak sama Barbora Pšenicová přiznává, v počátcích jejího působení bylo téma duševního zdraví „něco navíc“ a společnost jej příliš neřešila. „Dnes už jej nejde obejít a školy to vědí. Se změnou témat se ovšem také zvýšily požadavky ze strany mladých,“ vysvětluje. Podle ní přibylo situací, kdy už nejde jen o prevenci, ale o akutní krize, na které systém nestíhá navázat. Zároveň dnes už mladí řadu věcí o sebepéči vědí, ohledně svých emocí jsou mnohem otevřenější, ale současně vnímají větší tlak na výkon, vztahy a bezpečí. Poptávka po smysluplné podpoře tak bohužel roste rychleji než kapacity pomoci. Proto jsme se šéfky organizace Nevypusť duši zeptali, co se s tím vším dá dělat a jak k tomu vlastně došlo?

Čemu připisujete vysoký nárůst psychických problémů u dětí a dospívajících? Co je tíží?

Na to vůbec není jednoduchá odpověď. Podílí se na tom mnoho faktorů: dlouhodobá společenská nejistota, proměny vztahů, digitálního světa, přetlak informací, tlak na výkon, osamělost a někdy i to, že sami dospělí jedou „na doraz“. Často nejde o to, že by mladí byli „slabší“, spíš žijí ve světě, který je rychlý, srovnávací a málo laskavý k chybám. Dnešní dospívající jsou všímaví i kritičtí k nespravedlnostem, ale také nesou obrovskou zátěž – jsou vystavení tlaku uspět, vypadat, zvládat. A neúspěch mají tendenci obracet proti sobě. Často je trápí únava, úzkost, smutek, tlak ve škole nebo doma, jenže okolí to vidí až ve chvíli, kdy se to začne projevovat navenek výbuchy, uzavřením se, nechozením do školy, panickými atakami nebo sebepoškozováním. A pak se ukáže, že cesta k odborné pomoci je dlouhá a matoucí.

Jak konkrétně se snažíte situaci zlepšit?

Studenty i vyučující učíme, jak poznat varovné signály, co dělat, když se necítí v pohodě, kam se obrátit. Posilujeme dospělé kolem dětí v místě, kde reálně žijí, a učíme je, jak vést podpůrný rozhovor, orientovat se v síti pomoci a zvládat náročnosti, které děti potkávají. Tlačíme na systémové změny, aby prevence a včasná pomoc nepřicházela v dobách krizí, kdy už spíše jen hasíme požáry, ale aby se stala standardem, který nám pomůže ke kvalitnějšímu životu. Usilujeme o to, aby systém péče o duševní zdraví fungoval jako provázaný celek, kde škola, dětský lékař, sociální pracovník, psycholog i psychiatr vědí, jakou hrají roli, a rodina nemusí složitě hledat cestu sama.

>>> Jak ochránit dětskou duši? O pomoc psychoterapeuta umí požádat i šestileté dítě, říká odbornice

Co se dá udělat pro to, aby psychologická péče pro děti byla dostupnější?

Klíčové je opakovaně zdůrazňovat informaci, že péče o duševní zdraví je stejně důležitá jako o to fyzické. Je potřeba zajistit, aby lidé mohli hledat podporu i jinde než ve zdravotnictví, např. v nízkoprahových centrech, komunitních službách, v rámci školy nebo krizové služby. Je potřeba posílit školní poradenské týmy, vytvořit dobré podmínky pro multidisciplinární práci v regionech, aby dítě mělo jedno místo, kde se péče koordinuje. Podporujeme také návrh na uznání psychoterapie mimo zdravotnictví, tím by se rozšířil okruh míst, kde mohou rodiny získat včasnou podporu a snížil tlak na přetížený zdravotnický systém. Zároveň by to pomohlo zachytit potíže včas a nabídnout dětem pomoc v jejich přirozeném prostředí.

Jaká je dnes pozice učitele v české společnosti?

Rozhodně nezáviděníhodná. Přitom vyučující plní i výchovnou roli a zaslouží si respekt. Společenské uznání ani podpora zdaleka neodpovídá přínosu jejich práce. To se propisuje do toho, jak se vyučující ve třídě cítí a kolik jich v profesi zůstane. Učitel dnes také bývá první dospělý, který si všimne, že je dítě v nepohodě. Jenže zároveň učí, vychovává, věnuje se administrativě, komunikuje s rodiči i celým systémem, někdy řeší i krizové situace a často k tomu nedostává profesní ani lidskou podporu. Mnohé současné problémy dětí, jako šikana nebo duševní obtíže, přitom v minulosti nebyly tak markantní, takže spousta vyučujících neví, jak se k nim postavit. Proto jim nabízíme možnost konzultace s externími odborníky.

Jedním z nejpalčivějších problémů mladé generace je sebepoškozování…

Což často není snaha o pozornost, ale způsob, jak si člověk rychle uleví od nesnesitelného napětí, úzkosti nebo vnitřní prázdnoty. Rozšířenost souvisí mimo jiné s tím, že mladí jsou pod tlakem, hůř regulují emoce a někdy nemají bezpečný prostor, kde by to šlo říct nahlas dřív. A digitální svět umí některé věci šířit a normalizovat velmi snadno. Především je to ale signál, že dítě potřebuje pomoc.

Jak děti trpící sebepoškozováním vnímají jejich vrstevníci a jak učitelé?

Vrstevníci mohou reagovat různě, mohou mít strach, nevědět, co říct, někdy se od dítěte odtáhnou, jindy se naopak snaží pomoct víc, než je pro ně samotné bezpečné nebo únosné. Proto je důležité, aby věděli, že sebepoškozování nemají zlehčovat, tajit ani řešit sami, ale obrátit se na dospělého, kterému důvěřují. Učitelé a učitelky nemusí být terapeuty, ale měli by umět reagovat klidně, bez odsouzení a bez trestání, nabídnout dítěti bezpečný rozhovor a propojit ho se školním poradenským pracovištěm, rodiči nebo další odbornou pomocí.

Jak se pozná dobrý učitel? Musí být důsledný a nesmí nálepkovat. „Co řeknu, to platí!“