Článek
Božena Kellerová pracovala na plné obrátky. Věnovala se rodině, co se dalo – až do chvíle, kdy se jí tělo rozhodlo říct dost. „Jednoho dne jsem nebyla schopná vstát z postele,“ vzpomíná. Diagnóza byla celkové vyčerpání organismu a dvě vyhřezlé ploténky. Lékaři jí doporučili zvolnit, aby neskončila v invalidním důchodu. A právě tehdy se jí do rukou dostal rozhovor s prvními přechodnými pěstouny v Česku. Velmi ji oslovil. Promluvila o tom s manželem a dětmi, sháněli další informace a navštívili i seminář Dobré rodiny – a rozhodli se do toho jít. Cesta ke schválení byla dlouhá, plná zkoušek a pochybností, ale nakonec se stali přechodnými pěstouny. A právě tehdy začal příběh, který změnil nejen jejich životy, ale i životy jedenácti dětí. „Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Takže když o tom tak přemýšlím, pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen,“ říká.
První telefonát, první miminko, první loučení
„Na první telefon jsme čekali přesně čtrnáct dní,“ vypráví Božena. Druhý den už si z porodnice odváželi malinkou holčičku. Božena vzpomíná, jak byla nervózní a měla strach, aby měla s sebou vše potřebné. „Ale když mi vrchní sestra podala ten ‚růžový uzlíček‘, všechno ostatní přestalo existovat.“
Holčička u nich strávila jedenáct měsíců. Byla „nejhodnější miminko v okolí“, jak Božena s úsměvem říká. A pak přišla obálka se zeleným pruhem. Tedy rozhodnutí soudu o tom, že dítě bude v nové rodině.
„Jasně, že to bylo těžké, po skoro roce si nedovedete představit, že s vámi nebude. Když jsem ji vezla do rodiny, čekala jsem, co to se mnou udělá. Ale když jsem ji předávala, měla jsem opravdu upřímnou radost, protože její nová rodina je prostě báječná. I když pohled do prázdné postýlky po návratu domů ještě přinesl smutek. Ale pomohlo si vzpomenout na to, jak spokojená bude v novém domově… no a taky jsme s manželem začali malovat dům, což přineslo také jiné myšlenky.“
Děti, které potřebují víc než jen péči
Po první holčičce přišly další děti – a ne vždy to bylo snadné. Některá miminka trpěla abstinenčními příznaky a jedno potřebovalo čtyři měsíce neustále nosit v šátku na těle. Jiné přišlo po měsíci stráveném v nemocnici bez „svého člověka“. Další muselo podstoupit ve čtyřech měsících operaci srdce a po zákroku se na Boženu „zlobilo“, odmítalo kontakt a při každém dotyku plakalo. „Byla to bolavá zkušenost, ale zároveň jsem viděla, jak se děti znovu učí důvěřovat a jak je důležité, aby měly člověka, kterému mohou věřit, vědí, že je tu pro ně a cítí se s ním bezpečně.“
Za osm let prošlo jejím náručím jedenáct dětí – od novorozenců po předškolačku. Nejkratší pobyt trval šest týdnů, nejdelší čtrnáct měsíců. Každé dítě bylo jiné. Každé potřebovalo něco jiného. A každé zanechalo v srdci Boženy i v rodině svou stopu.
„Ty roky mě nesmírně obohatily. Poznala jsem víc sama sebe, svého manžela, děti i lidi kolem nás. A získali jsme spoustu přátel – mezi pěstouny, osvojiteli i odborníky.“
Nejtěžší na tom bývá, když po čase péče, kdy dítě žije v jejich rodině, nastane čas předání a loučení. A Božena to zažila už jedenáctkrát. Jde si na to zvyknout?
„Pokaždé to je jiné, ale vlastně i stejné – to stejné je pocit ztráty, který se dostaví. Bylo pro mě důležité si dovolit tuto ztrátu odžít. Většinou jsme po předání odjeli na dovolenou, abychom si odpočinuli a nabrali nové síly.“ Ale i když je v tom právě smutek, naučila se najít i radost. „Protože vidět dítě v rodině, která ho miluje, je ten největší dar.“
Božena Kellerová působí v Dobré rodině jako poradkyně, věnuje se doprovázení zájemců a žadatelů o náhradní rodinnou péči. Je také metodičkou v oblasti náhradní rodinné péče na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kde se podílí hlavně na individuálních náborech. Dokončila univerzitní vzdělání jako sociální pracovnice, kurz terapeutického rodičovství a absolvovala lektorský kurz PRIDE Foto: Archiv Božena Kellerová
Pomáhá ostatním stát se pěstouny
Po letech, kdy byla Božena pěstounkou, zvolila si cestu doprovázení zájemců o náhradní rodinnou péči. Je to příležitost, jak využít vlastní zkušenosti. Zájemci a pěstouni se na ni obracejí s problémy, otázkami, obavami i nadějemi. „Snažím se pro ně být oporou. Je pro ně důležité vědět, že se o ně někdo upřímně zajímá a že prožil podobné situace a umí poradit nebo nasměrovat.“
Zájemcům radí, aby si nejprve zjistili co nejvíce informací o pěstounství, osvojení, ale také vše velmi pečlivě probrali s partnerem, dětmi i širší rodinou. Teprve pak je čas na první oficiální krok, což je kontaktování OSPODu. Proces schválení dnes trvá zhruba šest měsíců a během něj je čeká podání žádosti, doložení potřebných předpokladů, návštěva sociálních pracovníků v domácnosti a příprava k náhradnímu rodičovství. V některých případech i psychologické posouzení žadatele a jeho rodiny. Ve chvíli, kdy žadatel vše zmíněné absolvuje, tak by měl krajský úřad bezodkladně rozhodnout, zda bude schválený a zařazený do evidence a domlouvat se s ním na dalším postupu.
Kdo může být náhradním rodičem?
A kdo může být pěstounem? Mezi obecné předpoklady, které musí budoucí náhradní rodiče splňovat, je např. věk zhruba 20–65 let, rodičovské zkušenosti, zkušenosti v oblasti práce s dětmi (neplatí u adopce). Také by měli mít dost trpělivosti, empatie, tolerance, schopnosti předávat lásku, citově přijmout cizí dítě se všemi jeho obtížemi, zvláštnostmi a potřebami. Musí nabídnout stabilní rodinné zázemí, trestní i morální bezúhonnost, dobrý zdravotní stav, žádné závislosti, připravenost spolupracovat s odborníky, být aktivní a hájit zájmy dítěte, ochotu se vzdělávat, pracovat na svých problémech, rozvíjet schopnost sebereflexe. Musí být finančně stabilní a mít vhodné bytové podmínky.
U pěstouna na přechodnou dobu se očekává, že pečování je jeho zaměstnání a podle toho mu náleží i příslušná odměna. Náhradní rodiče mají právo, když splňují zákonné podmínky nemocenského pojištění, nastoupit do 7 let věku dítěte na mateřskou dovolenou a dostávat peněžitou pomoc v mateřství – i osvojitelé mají tedy zajištěný příjem, aby mohli zůstat s dítětem doma.
„Pracovat mohou ve chvílích, kdy je dítko ve školce, ve škole, spí nebo je dítě předané a je v odpočinku nebo čeká na další. Ale musí počítat s tím, že když mu zavolají, tak je jeho prvořadým úkolem pečovat,“ vysvětluje Božena a zkušenost s náhradním rodičovstvím bere jako poslání, které ji naplňovalo, dávalo jí smysl, svobodu, radost a lásku.
