Roman Kunčar z reality show Survivor pátrá po otci v Albánii: Každé dítě má právo vědět, kdo je jeho táta

Životní příběh Romana Kunčara, kterého znáte z reality show Survivor 2025, je bezesporu zajímavý, ale na druhou stranu ne úplně ojedinělý. Je spousta lidí, kteří nikdy nepoznali svého otce. Ale nejspíš není moc těch, kteří by se vydali s minimem informací, zato s obrovským množstvím nejistot do ciziny hledat otce, který před třiceti lety randil s jejich matkou. Roman Kunčar ale rád zdolává výzvy, navíc potřeba vědět, kdo je jeho táta, u něj poslední roky hodně sílila.

Příběh sahá až do roku 1994. Romanova maminka tehdy v Německu potkala charismatického mladíka, zamilovala se a několik měsíců s ním randila. Po návratu do České republiky se snažila vztah udržet na dálku a brzy zjistila, že je těhotná. „Stihla mu ještě říct, že čeká dítě, ale pak jejich komunikace vyšuměla. Od té doby spolu nikdy nemluvili a já ho nikdy nepoznal. Zůstalo mi jen jméno, třicet let stará fotografie a jeho přibližný věk,“ vypráví kouč prevence vyhoření Roman Kunčar. Právě s těmito třemi indiciemi se vydal do Albánie hledat svého otce. Testy DNA totiž odhalily, že jeho kořeny sahají právě tam – a matka mu to následně potvrdila.

To je asi otázka, která napadne každého. Proč pátrat po někom, kdo se o vás nikdy nezajímal, nikdy vám v ničem nepomohl, nechal vaši maminku ve štychu. Proč hledat někoho, bez koho jste se celý svůj život obešli.

Roman Kunčar tvrdí, že z různých důvodů se vždycky cítil tak trochu jiný. „Samozřejmě kromě tmavší barvy kůže je to i můj charakter, moje vnímání světa, přišlo mi, že jsem v tom všem tak trochu sám. Možná to bylo i tím, čím jsme si s mámou procházeli. Alkohol a násilí nejen od prarodičů, ale i od partnerů, které si máma do života přivedla,“ přemýšlí Kunčar.

Právě z těchto důvodů se prý v podstatě celý život snaží poznat a pochopit sám sebe. „A rodiče jsou obrovským zdrojem sebepoznání a já celý život ‚pracuji jen‘ s jednou stranou. Ale sakra, vždyť mám někde další polovinu genů. Co tam na mě čeká? Jsem jednoduše zvědavý a taky věřím, že je dobré léčit svoje rodové linie, a uvolňovat tak svou energii,“ vysvětluje Kunčar.

>>>Trauma se v rodinách přenáší z generace na generaci. Geny i výchovou!

A jak se jeho cesta za otcem a sebepoznáním zatím vyvíjí? „Velmi slibně, ale je to i velmi náročné,“ říká Kunčar. Albánie jako země mu učarovala, tamní přírodní krásy jednoduše berou dech. Ale pátrání je těžké a přináší tolik různorodých emocí, že poradit si s nimi jednoduše není vždy snadné.

Nejdřív totiž přišlo nadšení, když jeho příběh sdílel dvoumilionový instagramový účet v Albánii, a tak se o jeho hledání dozvědělo opravdu hodně lidí. „Jenže s takovou pozorností a silou přichází nevyhnutelně i cena, kterou za to zaplatíte. Tisíce komentářů a zpráv, přehlcující a matoucí informace, strach,“ popisuje Kunčar. Už jen odlišit, které informace jsou cenné a mohly by pomoci a které s pravdou nemají nic společného, se zdálo jako nadlidský úkol.

Nakonec se objevila silná stopa – a k jejímu prověření bylo potřeba spíš klidu a soukromí než veřejné pozornosti. Proto Kunčar požádal správce zmíněného účtu, aby příspěvek smazali, protože mu zájem lidí pátrání komplikoval. „Udělali ale pravý opak. Bez mého svolení zveřejnili část soukromé konverzace, která znovu nasbírala statisíce shlédnutí a komentářů,“ přiznává.

Následoval vztek a vlna negativních emocí, s nimiž se musel vyrovnat. „Je jasné, že jde o velmi živý proces plný emocí a nejistoty. I proto jsme se rozhodli nesdílet úplně všechno. Postupně odhalujeme, co se tady děje, a zároveň vše natáčíme do dokumentu o otcích, rodičovství a mužské cestě. V něm nezůstane zatajena jediná informace,“ slibuje Kunčar, který v Albánii nejen hledá svého otce, ale také mapuje vlastní cestu v projektu Tátovi na stopách.

Protože vědět, kdo je váš táta, je podle něj zásadní – každé dítě má právo znát svého otce. „Z pohledu mužů vnímám jako jejich odpovědnost přijmout svou roli. To znamená, aby dítě vědělo, kdo je jeho otec, a jejich vztah měl jasně nastavené hranice. Někdy to může skončit i tím, že se neuvidí, ale situace je uzavřená a všichni ví, na čem jsou,“ vysvětluje. Jakékoli tajemství, tabu či nejasnost v nás totiž živí pocity obav a nejistoty. Člověk se dokáže poprat s čímkoli – pokud ví, proti čemu stojí.

Mají děti skutečně právo vždy a za všech okolností vědět, kdo je jejich biologický otec? I když to zkomplikuje rodinné vztahy? Krotitelka konfliktů: Chci synovi oznámit, že není manželův