Článek
Abychom si ale rozuměli – nemluvím o útěcích ani o záchranných a spásných koncích nějakého děsivého vztahu, například s agresorem. Mluvím o rozchodech kvůli takzvanému konci lásky. O rozchodech, kdy zazní věta: „Už tě nemiluju.“
Takové rozchody bolí. Jsou strašně statutární. Působí definitivně – nebo aspoň ve chvíli, kdy se oznamují, to tak vypadá. Možná nemám ráda definitivnost. Takové to: Už nikdy! Připomíná to smrt.
Rozchody jsou jako operace bez narkózy a já už si je nechci pouštět do života. Naopak chci všechny své, které jsem si do života kdy pustila, pořád mít. Jsem hamižná na lidi.
Lidé se nejčastěji rozcházejí tehdy, když si jeden z partnerů najde někoho jiného. Ale všimli jste si někdy, že časem, když emoce přestanou být tak vypjaté, míváme své bývalé dost rádi? Všichni moji ex jsou dnes mými nejlepšími kamarády. Je mi s nimi dobře. Známe se jak svý boty a nemusíme před sebou nic předstírat, nehrajeme divadýlka, rozumíme si. Většinou.
Prosím, neberte toto jako všeplatnou minci, samozřejmě, že někdy se člověk rozejde s tyranem, s někým, kdo je grázl… O takových rozchodech nemluvím. Mluvím hlavně o rozchodech z lásky. Z lásky k někomu jinému. Čím jsem starší, tím víc si říkám, že na té polyamorii něco je. Pokud ji člověk pěstuje, rozcházet se nemusí.
Kdysi jsem měla kamarádku. Cosi nehezkého jsme si řekly, už si nepamatuju, co to bylo, a na dlouhé roky jsme se neviděly. Pak jsem ji náhodou potkala a krásně jsme si popovídaly. Proč jsme se přestaly bavit, nevíš? Ani jedna z nás netušila.
Rozchody jsou absurdní.
Po rozchodu často dokonce přichází jakási touha. I v případě, že jsem já, kdo se rozešel, mi ten opuštěný člověk posléze chybí. Svým způsobem je stále v mém životě. Nevím, jak vy, ale já když mám někoho ráda, tak ho mám ráda na věky, neumím přestat jen proto, že jsme se rozešli. Rozchody jsou absurdní.
