Článek
Ta představa mě nadchla. Kromě toho, že mě baví vše, co mají mé dospělé děti lepšího a hezčího než já, například ten byt, tak mě celá tahle hra hodila zpátky do období dospívání. Vzpomněla jsem si, jak jsem si užívala prázdného bytu, když rodiče vypadli. Jak jsem zavolala kámošům a vyslovila větu, která zněla jako sen: „Je čistej vzduch.“
Jak se povedl mejdan, už si ale vůbec nepamatuju.
Nejvíc si vzpomínám na úplně jiné věci.
Jak jsem si pobydlela. Jak jsem si hrála na velkou holku. Jak jsem si vykračovala po jejich bytě, jak jsem jinak četla knížku, jinak snídala, víc všechno zkoumala, hlavně sebe sama ve svém novém bytě. Jak jsem si tu byla já. Vlastně jsem nakonec vůbec nezlobila, nebo si to nepamatuju. Užívala jsem si svobody. Snila jsem.
Teď to bylo úplně stejné, což mě svým způsobem fascinuje. Tehdy jsem byla na začátku dospělosti. Měla jsem všechno před sebou. Neměla jsem profesi, povolání, ještě jsem netušila, že jednou budu mít dvě dcery.
Teď jsem svým způsobem někým jiným a přesto jsem to pořád já.
Využila jsem pozvání a nastěhovala se na pár dní do bytu své dcery. Měla jsem balkón s výhledem na jedno ze svých nejmilejších míst v Praze. Seděla jsem na něm a dívala se. Zase jsem si hrála. Teď už ne na to, že jsem dospělá, ale na to, že jsem mladá. Že ještě nic nevím, že netuším, čím budu, koho si vezmu, s kým budu mít děti a jaké ty děti budou. Byla jsem to já i nebyla. Napadlo mě, že budu zlobit a udělám tam mejdan, ale nakonec se mi nechtělo. Raději jsem si hrála na svoji dospělou dceru. Je tak jiná než já. Hrála jsem si, že mám její odvahu i úsměv. Že jsem ona.
Každopádně šlo o velmi osvěžující zážitek.
Tak mě napadá, že bychom si mohli všichni vzájemně dopřávat „Čistej vzduch“. Půjčovat si byty. Měnit si je na čas. Měnit se v jiné lidi, oblékat si jejich životy. Je to nečekaný zážitek.
