S Aňou Geislerovou o životě: Jaká je matka a proč se i velké hvězdy oblékají na červený koberec na záchodě

Aňa Geislerová má za sebou poměrně rušný podzim, který tento týden vyvrcholil udělením medaile Za zásluhy z rukou prezidenta republiky. Ale jak sama říká, být stále v pohybu jí vyhovuje. V posledních týdnech stihla účast na filmových festivalech, premiéry filmů a seriálů, o kterých se hodně mluví, i módní přehlídku v Paříži po boku Kendall Jenner či Heidi Klum.

V našem povídání jsme nemohly opomenout ani její roli v ojedinělé roadmovie Karavan, kde ztvárnila matku chlapce s Downovým syndromem. Ale probraly jsme i účast na premiéře v kanadském Torontu. Tam se představil skvěle obsazený zahraniční film & Sons, ve kterém hrála i po boku takové hvězdy, jako je Bill Nighy. A tak se první otázka našeho rozhovoru vlastně nabídla sama.

Jaké bylo natáčení s takovou hereckou osobností jako Bill Nighy? Od Lásky nebeské ho všechny tajně milujeme…

Zážitek sám o sobě! S ním by člověk ani nemusel pracovat, úplně by stačilo jen sedět vedle něho a povídat si. Jako byste otevřeli nekonečně zábavnou knihu plnou příběhů… Je vtipný, sarkastický, inteligentní. Má zkrátka všechny kvality pravého anglického gentlemana, jak si je člověk představuje.

Takže to bylo příjemné natáčení?

To každopádně. Točit s hvězdami, jako je Bill Nighy, Johnny Flynn, Imelda Staunton nebo George MacKay je samozřejmě skvělá zkušenost. A zároveň připomínka, že i v mém životě funguje taková hezká rovnováha. Doma bych se asi mohla cítit jako známá herečka na vrcholu sil, tam jsem najednou takový ocásek na konci obsazení, kterého nikdo nezná a každý se jen ptá, kdo to je…

Ale tak to beru a je to tak úplně v pořádku. Celé to natáčení bylo moc příjemné a všichni ze štábu byli velmi milí, vstřícní. Taky se mi líbilo, jak se tam všichni navzájem podporují. Což bylo velmi inspirativní nejen profesně, ale i po lidské stránce.

Nechybí tohle někdy u nás, kde možná spíš převládá taková ta všudypřítomná naštvanost?

Asi bych se neodvažovala to takhle soudit. Ale s čím zkušenost mám, že my Češi se moc neumíme podporovat, upřímně se navzájem pochválit, přát druhému úspěch. Prostě se, bez ohledu na svůj prospěch, poplácat po zádech a říct si: Seš dobrej! Ale věřím, že i tohle se s příchozí mladou generací mění.

Máte tři děti, myslíte si, že jsou dnešní mladí či dospívající jiní? Přece jen vyrostli v úplně odlišném světě než my.

Asi nejsou tak ambiciózní. Pro nás bylo přirozené se snažit to někam dotáhnout za každou cenu, oni nemají v sobě tolik tu potřebu se rvát a sobě nebo někomu dalšímu něco dokazovat. Nenosí v sobě pocit, že budou šťastní, jen když cosi dokážou. To se mi moc líbí a v tom jim fandím. A hrozně mě těší, že na svých dětech vidím, že v sobě mají takový vnitřní klid.

Asi najdeme jen málo tak rozporuplných témat, jako je výchova dětí. Někdo tvrdí, že přicházejí na svět už jako hotové bytosti a naším úkolem je jim pouze ukázat, jak to tu chodí, další zastává názor pevného řádu. Jak to máte vy?

U těch mých tří kousků bylo od první vteřiny jasné, že každý je úplně jiná osobnost. Takže ano, věřím, že rodiče jsou takoví průvodci, kteří mají dětem předat, co je v životě podstatné nebo třeba nebezpečné. A určitě by neměli děti nějak formovat.

Ale výchova je stejně důležitá. Když vyrazíte na silnici, taky potřebujete řidičák, musíte znát pravidla a chápat, že některé věci je prostě nutné dodržovat. Protože jinak je chaos. V určité fázi vývoje na sebe musí vzít rodič i roli toho trapnýho a zlýho, který dokáže říct: Prostě ne! A vytvoří tak pro dítě nějaké hranice, které jsou myslím zásadní.

Jinými slovy, rodič by měl být spíš autorita než kámoš?

Ani jedno není přesné. Rodič je prostě rodič. Jeho úloha je v mnohém zcela unikátní a nezastupitelná a určitá dávka přísnosti k tomu patří. Když se ohlédnete na své rodiče či prarodiče, kteří možná byli přísní a nastavovali hranice, tak tam přece vidíte tu lásku a péči. Vidíte, že tomu člověku na vás záleželo. Ovšem tam, kde je až příliš svobodné vůle a svobody, často nezůstává nic.

Mnozí rodiče se dnes snaží rozvíjet potomky co nejlépe, dopřát jim co nejlepší vzdělání, kroužky… Není taková péče až přehnaná?

Myslím si, že děti by u rodičů měly cítit především klid, zázemí, jistotu. Vědomí, že kdykoli můžou přijít, zeptat se a vědět, že reakce bude láskyplná. Vzdělání či informace si dokážou obstarat sami, ale nikdo vás nemiluje tak jako máma s tátou. K tomu samozřejmě patří i nebát se ukázat, že taky dělám chyby a nejsem dokonalá.

A vůbec to není v rozporu s tím, že rodič by měl být spíš autorita. Právě naopak. Když to zobecním, tak bych řekla, že i tohle je věc, která nám Čechům také hodně chybí. Uznat omyl a pocit určité sebereflexe a poznání, že hledat vinu můžeme i u sebe a máme se umět omluvit.

I dětem?

Samozřejmě. Když se rodič dítěti omluví, dává mu tím důležitou lekci – ukazuje, že i dospělí dělají chyby a že je naprosto v pořádku je přiznat. Sama jsem mockrát řekla dětem: „Tohle jsem nezvládla, omlouvám se.“ Je to důležité, protože i ony si pak uvědomí, že selhat je lidské. A když se to stane jim, budou vědět, že je správné uznat chybu a posunout se dál.

Hrajete v seriálu Ratolesti, který právě vysílá Česká televize. Ústředním tématem jsou drogy, což je dost bolestné téma. Myslíte si, že když je v rodině takový problém, lze říct, že rodiče nějakým způsobem selhali?

Nemyslím si, že se to dá takto zjednodušit. Vnímavost, podpora a intuice rodičů má jistě svůj vliv, na druhou stranu je to strašně složitá věc. I výzkumy, které naznačují, proč do toho někdo sklouzne a jiný ne, se neustále mění. Samozřejmě že jsou některé sociální podmínky, které riziko zvyšují, na druhou stranu je spousta skvělých rodin, které ze záhadných důvodů řeší s dětmi tak obrovské problémy se závislostmi, až si člověk říká, jak je to vůbec možné.

Může být určitá prevence i v tom s dětmi o téhle problematice mluvit?

Informovanost a komunikace jsou podle mě základem všeho. Já, když jsem si ve čtvrté třídě přečetla knížky Memento a My děti ze stanice ZOO, tak jsem věděla naprosto jistě, že drogy rozhodně nejsou nic pro mě. Někdo může namítnout, že když dáte dětem takovou knížku do ruky, tak je pak akorát napadne to zkusit, ale já si myslím, že je to právě naopak.

Praktikovala jsem to i u svých dětí. Člověk musí o těch věcech mluvit, i o těch ošklivých, bolestných a těch, kterých se bojí. Protože oni pak o nich vědí, mají je někde zařazené a vědí, že to není dobré. A čím dřív si to uvědomí, tím lépe.

Natáčení filmu Karavan, kde hlavní roli ztvárnil neherec s Downovým syndromem David Vodstrčil, byl jistě nevšední zážitek. Co vám to dalo?

Dalo mi to Davida! Je skvělý herecký parťák, naprosto jedinečný. A taky mě to pustilo do jeho světa – do světa lidí s Downovým syndromem. Jsou úžasní, je mi s nimi strašně dobře. David a jeho pohled na svět mě naučili, jak moc se dá radovat z maličkostí, z každého dne, z každé chvíle. Je to vlastně taková lekce přítomnosti – umění být tady a teď. Lidé s Downovým syndromem vás to dokážou naučit úplně přirozeně. Nemusí nic zvláštního dělat – stačí být s nimi a najednou vidíte, jak je těší, že se něco podařilo, že je hezky, že si dají něco dobrého k pití. Všechno je pro ně prostě skvělé.

Ve filmu také silně rezonuje téma oddanosti rodiče dítěti a potřeby vlastního životního prostoru. Měla by se matka vždy upínat na dítě jako na jediný smysl života?

V případě, jaký je popsán v Karavanu, kde David ztvárňuje těžkého autistu, který nemluví a mívá záchvaty, je to těžké. Rodiče takového dítěte vlastně moc na výběr nemají. To není otázka oddanosti, ale povinnosti, je to čistě o přežití. A v takových podmínkách je nesmírně složité urvat si ten svůj kousek svobody. Kdybychom to ale brali v normální situaci, myslím, že člověk by se neměl upínat na své děti jako na jediný smysl života, protože je to oboustranně škodlivé.

Filmy, ve kterých jste se letos objevila, slavily úspěch i na festivalech – Karavan v Cannes, v Benátkách se představilo drama Otec režisérky Terezy Nvotové. K tomu vždy patří i velkolepé entrée na červeném koberci. Já jsem vás ale slyšela vyprávět historku, jak jste se v Benátkách musela převlékat do slavnostních šatů na záchodech…

Tak realita je často úplně jiná, než si člověk představuje. Nechci nikomu kazit iluzi o Benátkách, ale stane se. Jednoduše organizačně nikdo nevyřešil místo, kde by se lidé mohli pohodlně převléknout. Na tom mě nejvíc bavilo, že se to týkalo i těch opravdu velkých hvězd. George MacKay například říkal, že i oni museli přijet autobusem a převléct se na toaletách. Ale to je na tom krásné – když narazíte na obyčejnou lidskost. Takže když se mě ptali, jestli se můžu převléknout na záchodě, tak jsem jen řekla, jasně že můžu, to mi přeci nic neudělá.

Stávají se vám podobné historky často?

No jéje. Nedávno se mi stala podobná věc třeba v Torontu. Přiletěla jsem v noci, potřebovala se ubytovat, ale moje kreditní karta prostě nefungovala – a bez ní to bohužel nešlo. Recepční ale byl natolik vstřícný, že se za mě zaručil svou vlastní kreditkou. Tím mě zachránil. Jsem si pak jen říkala: ‚Panebože, dorazila madam–hvězda a vypadám jako šupák, co chce vykrást minibar!‘ Takové historky sbírám.

Je to dobré na to, aby si člověk udržel rovnováhu, moc si o sobě nemyslel a zůstal pěkně při zemi. Zároveň mi to znovu ukázalo, že jsme všichni jen lidi a že někdy stačí maličkost, aby si člověk uvědomil, kolik laskavosti je kolem něj.

Aňa Geislerová v roli modelky: V Paříži kráčela po boku Kendall Jenner, Jane Fonda i Evy Longoria