O toxickém vztahu a bolestném rozchodu. Herečka Kristýna Janáčková vzkazuje matkám: Mějte se na prvním místě!

Třiačtyřicetiletá rodačka z valašského Vsetína a dvojnásobná máma je známá seriálová a divadelní herečka, cestovatelka i spisovatelka – a možná jste si ji oblíbili také jako princeznu v pohádce Království potoků. Ve své poslední knize Z mámy poutníkem popisuje nejen zážitky z cesty do španělského poutního města Santiaga de Compostela, ale i smíšené pocity, které měla, když musela kvůli téhle cestě na čas opustit tehdy tříletého syna.

V rozhovoru se Kristýna Janáčková zamýšlí nad tím, jak moc je důležité prožít nejen skutečnou (sebe)lásku, ale i toxický vztah, jak po rozchodu buduje nové hnízdo pro sebe a své syny a jak si doma suší bez, ze kterého vyrábí dobroty.

Narodila jste se na „Valachoch“. O tamních obyvatelích se říká, že jsou silní a odolní. Souhlasíte s tím?

Ano, my Valaši jsme velmi silní a odolní. Vidím to, cítím to…

Ptám se proto, že právě procházíte ne úplně jednoduchou životní situací. Nedávno jste oznámila rozchod se svým partnerem a otcem vašich synů. Co nebo kdo vám kromě té pověstné valašské odolnosti ještě pomáhá?

Měla jsem to štěstí potkávat od prvního dne ty správné lidi. A mít po boku svou rodinu. Ta je naprosto skvělá! Nevím, jak bych bez nich zvládla v takové náročné situaci a za pochodu zpracovat velice hluboký, bolestný, ale v něčem i nádherný porozchodový proces, který byl pro mě nesmírně důležitý – pro to, abych mohla jít ve své čistotě dál…

A dát třeba průchod novým začátkům…

Každý den je nový začátek. Když si to uvědomíme, máme mnohem větší motivaci, abychom si budovali lepší svět.

Myslíte si, že láska se má hledat, nebo se prostě potká?

Láska, ta pravá, čistá a bezpodmínečná, má být především v nás, pak ji můžeme teprve nalézat kolem sebe – všude tam, kam se podíváme, a budeme šťastní a vděční i za tu sebemenší maličkost. Zní to lehce, ale nemusí to být lehké. Každopádně je velice důležité na tom pracovat a obklopovat se správnými lidmi a toxické vztahy ze svého života zcela vymanit.

Mnoho lidí ale toxickým vztahem projde. Co když budou jednou vaši synové strašně zamilovaní a třeba zrovna půjde o takový vztah? Budete se jim ho snažit vymluvit, varovat je?

Domluva ani varování nebudou mít asi cenu. Znám to od sebe. Neviděla jsem, neslyšela jsem – a pak jsem se dost divila. Nemám teď radu ani pro sebe, natož pro ostatní. Snad jen, že se z nich budu snažit vychovat dobré muže, sebevědomé a láskyplné, aby sami poznali, s kým mají tu čest, a aby sami nebyli toxičtí.

Jinak i tyhle vztahy patří k cenným zkušenostem, možná dokonce k těm nejcennějším, protože právě ty nás posouvají vpřed. Pokud je pochopíme, pokud je vnímáme správným způsobem a poučíme se z nich, stanou se pro nás nesmírným přínosem v pozitivním slova smyslu. Uvidím, jak to nakonec budou mít mí synové, ale věřím, že mé budoucí snachy budou úžasné a budu s nimi mít skvělé vztahy. A stejně i já budu pro ně skvělou tchyní, na kterou se budou moci spolehnout a budou jí moct věřit.

Říkáte, že poutní cesta do Santiaga, kterou jste před lety absolvovala, byla počátkem všeho. Myslíte, že i začátku konce vašeho vztahu?

Naopak. Byl to jen počátek všeho, protože jsem se začala mít ráda, začala jsem v sobě po malých krůčcích probouzet svou umlčenou víru v sebe samu, probouzet svou sílu a nastavovat si své hranice.

Mám pocit, že současná generace obecně má se sebedůvěrou problém. V čem myslíte, že je problém? Myslím si, že vše pramení z výchovy. V jakém prostředí vyrůstáme, jaké vzorce přebíráme. To vše si s sebou neseme do dospělosti, kdy na nás působí zase jiný svět a jiní lidé. A je pak na nás, zda s tím pracujeme – anebo nikoli. Jinak naše doba byla zase skvělá v tom, že nás minuly mobily, počítače, instagram, tiktok… Měli jsme ryzí dětství plné her.

Co byste vzkázala ženám, které se natolik ponořily do výchovy dětí a péče o domácnost, že na nějakou sebelásku nemají vůbec kapacitu?

Bez sebelásky ale přece nemůžeme dávat lásku dětem! Je nutné si najít čas na sebe, byť jen deset minut denně. Mluvím ze své zkušenosti. Cítila jsem se pak nehezká, bez energie a síly. Mrzí mě, že si okolí často myslí, že pokud si žena-matka dovolí udělat si čas na sebe, na to, co má ráda, že to je zanedbávání dětí, domácnosti… A můžou nastat výčitky, díky kterým nakonec sebe raději upozadí. A pak mužům začne například vadit, že se jim doma ztrácí žena-milenka. A přichází další výčitky, které pak mohou vést k nepříjemným situacím. Takže bych všem ženám–matkám vzkázala: Mějte se na prvním místě.

Co ale dělat, když se z partnerů stanou „jen“ rodiče?

Nesmějí zapomínat na to, dopřát si čas jen sami na sebe, dát si dva tři dny v měsíci, které budou jen jejich. I tak málo mnohdy stačí, aby nezapomněli. Podobný pocit jsem měla. Myslím si, že když se narodí děti, musí to zákonitě nastat, ale já to mateřství milovala a miluju dodnes. Neskutečně moc mě obohatilo. Děti mě obohacují stále, i když to bývá někdy safra náročné.

Máte v plánu vzít je na nějakou delší cestu, třeba zrovna na pouť?

Ano, mám, moc by se mi to líbilo. Klidně bych s nimi šla i tu poutní cestu do Santiaga. Ale oni se zatím na to moc netváří.

Jak s nimi nejradši trávíte čas?

Když jsme venku a objevujeme svět kolem nás, když nás neruší žádná elektronika, dav a jsme skutečně spolu.

Souhlasíte s tím, že všechna nezpracovaná traumata z dětství toho můžou hodně napáchat v dospělosti?

No, jejda! A jak! Říká se, že největším nepřítelem člověka je strach.

Jak s ním bojujete? Absolvovala jste několik cest, které se mohly zdát nebezpečné…

Strach zpracovávám tak, že si ho pojmenuju, pozoruju ho a hledám jeho příčiny. A pak se ho snažím zpracovat. A když tápu, vím, kam se obrátit, abych pro sebe nalezla správnou odpověď. A tak to učím i své děti, protože věřím ve správnost této cesty.

Vím o vás, že inklinujete k bylinkám a přírodní cestě. Máte nějaký tip, který se vám osvědčil, a ráda se podělíte?

Suším bez, dělám z něj i med a sirupy, spolehlivě pomáhá proti kašli. Šípek je zase úžasný na imunitu a levandule na migrénu a ekzémy. A ráda dělám tělový olej z ořechů. Ten kůži zjemňuje a zároveň jí dodává krásný snědý odstín. Mám svou bylinkovou lékárničku, do které nahlížím, když potřebuju. Kopřivu známe všichni, taky miluji jedlé květy, nejvíce lichořeřišnici kvůli trávení.

Co pověstná valašská slivovice, tou neduhy neléčíte?

Mnoho let ji už vůbec nepiju, takže ne. Ale je pravda, že Valaši na ni nedají dopustit.

Podíváte se ještě někdy do rodného Vsetína?

Ano, jezdím tam s dětmi ráda. Miluji valašskou krajinu, vždycky si tam odpočinu a kluci tam mají fantastické vyžití.

Jak vypadá ideální čas, který si chcete dopřát jen pro sebe?

Sedět v malebné přírodě a jen tak být.

Co vás momentálně zaměstnává?

Momentálně nejvíc asi děti, zútulnění bytu, domácnost a samozřejmě i moje práce – všechno dohromady. Jak jsem na všechno sama, spím někdy i za pochodu, ale nestěžuju si. Mám kolem sebe úžasné lidi, rodinu a fantastické a zdravé děti. A to je dar.

>>>Herečka Elizaveta Maximová: Všichni moji pradědečci padli ve 2. světové válce. Traumata v nás žijí dodnes