„Každá máma má právo být někdy unavená a sobecká,“ říká režisérka Zuzana Kirchnerová. Její film Karavan okouzlil Cannes!

Když se vám narodí dítě s postižením, nemáte moc možností, jak se k tomu postavit. Většina žen se i za cenu velkých obětí pokusí situaci zvládnout. Stejně jako režisérka filmu Karavan Zuzana Kirchnerová. Netají se tím, že impulzem k natočení této originální road movie, což je poměrně syrová a zároveň velmi lidská a laskavá výpověď, je její vlastní zkušenost. Sama je matkou syna s Downovým syndromem a autismem a moc dobře ví, jak je péče náročná, vysilující a plná překážek. I to, že každá žena, která se na tuhle cestu vydá, se dříve či později nevyhne hledání vlastní sebehodnoty, svobody i síly, jak pokračovat dál.

Téma filmu Karavan je pro vás hodně osobní, i když nejde o autobiografii. Jak moc jste do něj promítla svůj vlastní příběh?

Ten základní pocit, o kterém film vypráví, tedy pocit matky, která se stará o dítě s postižením a touží nejen přežívat, ale konečně začít žít, je hluboce osobní. Karavan ale opravdu není autobiografie, spíše jde o autentický základ, na kterém jsme s dalšími spoluscenáristy vystavěli fiktivní příběh a dramatický oblouk.

Přemýšlela jsem o něm prakticky od chvíle, kdy se syn narodil, a promítla jsem do něj své pocity, dilemata i touhu po svobodě. A rovněž po tom, aby společnost vnímala ženy v mé situaci nejen jako pečující matky, ale také jako bytosti se svými sny a potřebami.

Máte pocit, že dnešní společnost se o lidi s mentálním postižením stále málo zajímá?

Myslím, že se to pomalu lepší, ale stále máme co dohánět. Nejpalčivějším problémem je podle mě přetrvávající tendence vnímat lidi s postižením a jejich rodiny skrze předsudky a nálepky. Často se na ně díváme jako na „problém“, nebo naopak jako na „svaté“, kteří tiše trpí.

Chybí nám přirozenost v přístupu a skutečný zájem o jejich potřeby. V Česku stále pokulhává systém následné péče. Co se stane s těmito dětmi, až dospějí a jejich rodiče se o ně nebudou moci starat? To je otázka, která trápí tisíce rodin a na kterou náš stát zatím nenabízí uspokojivou odpověď.

Ten příběh se hodně dotýká hledání vnitřní svobody, touhy vzbouřit se… Máte vy sama nějaký recept, jak v sobě najít sílu to udělat?

Nemyslím si, že existuje univerzální recept. Pro mě osobně, a pro mou hrdinku Ester, je proces hledání svobody spojený s uvědoměním si, že máte právo na vlastní život, nejen na život ve službě druhým, i když je milujete. Ta síla se rodí z určité frustrace a sžíravé touhy nadechnout se.

Klíčové je přestat se bát a přiznat si, že vaše potřeby jsou legitimní. Cesta Ester v Karavanu není útěkem od syna, ale útěkem od role, kterou jí společnost a ona sama přisoudily. Je to cesta k sobě samé. Dovolit si být nedokonalá a přiznat si, že i matka může být někdy unavená a sobecká.

Byla Aňa Geislerová jasnou volbou na hlavní roli a jak náročné bylo najít herce pro postavu jejího syna?

Na Aňu jsem si myslela od samého začátku. Věřila jsem, že je to herečka, která se na scénář dokáže hluboce napojit, nebojí se jít na dřeň a má v sobě určitou divokost. Hledala jsem někoho, komu uvěříte, že je schopný ukrást karavan a projet Itálii. A to Aňa přesně splňuje.

Najít představitele Davida bylo opravdu náročné. Hledali jsme neherce s mentálním postižením, což bylo pro nás eticky i umělecky zásadní. Chtěli jsme, aby ta zkušenost byla autentická. Trvalo nám to více než rok práce, než jsme Davida Vodstrčila našli.

Je těžké režírovat neurodivergentního člověka? V čem vás neherec David nejvíc překvapil?

Není to těžké, je to jiné. Vyžaduje to jiný přístup, mnohem víc trpělivosti, empatie a schopnosti improvizovat. Museli jsme přizpůsobit celý proces natáčení jeho tempu a potřebám. David mě překvapoval každý den. Nejvíc asi svou neuvěřitelnou bezprostředností a pravdivostí před kamerou. Všechno, co dělá, je absolutně autentické. Naučil nás všechny vnímat svět jinak, být přítomní v daném okamžiku. Jeho smysl pro humor a radost z práce byly pro celý štáb nakažlivé.

Bylo něco, co vás při natáčení překvapilo?

Překvapila mě obrovská vlna solidarity a podpory, kterou jsme zažívali, zejména v Itálii. Lidé byli nesmírně vstřícní. A jak jsem zmínila, práce s Davidem byla pro mě obrovskou školou. Naučil mě, že nejlepší věci často vznikají, když se odchýlíte od plánu a necháte se vést intuicí a okamžikem.

Proč zrovna Itálie?

Itálie pro mě symbolizuje svobodu, slunce a smyslnost – všechno to, co hrdince Ester v jejím životě chybí. Je to země, kde se na lidi s Downovým syndromem dívají s mnohem větší samozřejmostí a otevřeností než u nás. Chtěla jsem Ester a Davida vytrhnout z jejich stereotypu a poslat je do prostředí, kde mohou být sami sebou, kde je nikdo nesoudí. Ten vizuální kontrast mezi jejich sešněrovaným životem doma a barevnou, živelnou Itálií byl pro příběh určující.

Co byste si přála, aby si diváci z filmu Karavan odnesli?

Především silný emocionální zážitek a možná i trochu jiný pohled na rodičovství a péči o druhé. Aby pochopili, že mateřství nemusí být vždy jen načančané a krásné, že je v pořádku i toužit po vlastním životě. A také bych byla ráda, kdyby film pomohl otevřít debatu o postavení lidí s postižením v naší společnosti a o tom, jak je vnímáme. Abychom v nich a jejich rodinách viděli především lidi, ne diagnózy.

Nedávno jste dotočila minisérii pro Oneplay o životě spisovatelky Simony Monyové. Změnilo zpracování jejího příběhu nějak váš pohled či názor na problematiku týraných žen?

Práce na příběhu Simony Monyové můj pohled spíše prohloubila a utvrdila v tom, jak komplexní a zákeřný fenomén domácí násilí je. Uvědomila jsem si, jak tenká je hranice, za kterou se z lásky stává toxická past. Naším cílem nebylo ukázat Simonu Monyovou jen jako oběť, ale především jako nesmírně silnou, talentovanou a úspěšnou ženu, která toužila po lásce, stejně jako její čtenářky.

Právě proto je její příběh takovým mementem: ukazuje, že se to může stát komukoli. Zásadní je, abychom jako společnost přestali domácí násilí tabuizovat a zlehčovat. Aby oběti věděly, že není ostuda říct si o pomoc a že mají kde ji hledat.

Týral ji, mlátil a znásilňoval, nakonec ji zabil. Jak to bylo se Simonou Monyovou? Její příběh znovu ožívá