„Asi mám klučičí povahu!“ Krásná Lucie Šlégrová má novou práci. Kariéra se dá rozjet i po čtyřicítce

Lucie Šlégrová, ještě jako Králová, se proslavila coby Miss ČR 2005. Pár let po svém vítězství se vdala a krátce po sobě porodila dva syny. Když byl mladšímu sotva rok, rozvedla se a začalo pro ni krušné období. Zatímco se sžívala s rolí matky samoživitelky, její kolegyně a vrstevnice pracovaly na svých kariérách.

Těžké období trvalo jen rok: v jejím životě se objevil úspěšný hokejista Jiří Šlégr. I s ním má syna a už šestnáct let spokojeně žije po jeho boku. A teď, nečekaně a neplánovaně, prožívá Lucie Šlégrová i velkou profesní satisfakci.

Od října vás čeká naprosto nová profesní zkušenost, uvádění sportovních zpráv na Primě. V Hitrádiu NorthMusic zůstáváte?

Rozhodně, to je moje srdcová záležitost. Jsou tam ke mně natolik vstřícní, že mi nechávají volné léto, abych mohla trávit čas s naším nejmladším synem Roníkem, a hlavně tam mám skvělého kolegu Dana Rakaczkého. Začínala jsem tam jako zprávařka a po roce mi nabídli moderování. Zpočátku jsem se tomu bránila, ale nakonec jsem se v tom našla. Takže od září budu zase v rádiu na značkách.

Říká se, že rozhlas je vůbec nejtěžší moderátorská disciplína…

Něco na tom bude. Ale já mám obrovskou výhodu právě v Danovi. Vždycky mě podrží a funguje mezi námi i skvělá chemie po lidské stránce. Máme společný humor, můžeme k sobě být naprosto otevření… Fakt mě to baví.

Teď si vás ovšem našla televize. Jak se to seběhlo?

Před třemi lety jsem na Primě byla jako host, jako hokejová manželka v nějakém pořadu k mistrovství světa. Rok na to mě pak pozvali na kamerové zkoušky, které dopadly dobře, ale v té samé době dostal můj muž nabídku šéfovat české hokejové reprezentaci. Do toho doma tři děti, ten nejmladší ve věku, kdy ještě potřebuje větší péči… Takže ta moje příležitost vyšuměla.

Ale když mi Pavel Skořepa, šéf sportovní redakce Primy, zavolal letos na jaře, tak to všechno do sebe skvěle zaklaplo. Jirka u nároďáku skončil a vrátil se zpátky do litvínovského klubu, takže bude blíž. Nejmladší syn půjde do první třídy.

Čeká nás další životní milník, ale tím, že je manžel v Litvínově, se mi trochu uvolní ruce a dojíždět do Prahy nebude takový problém. Je fajn, jak někdy v životě věci do sebe hezky zapadnou, jen je potřeba nechat jim čas – a samozřejmě je důležité jít tomu naproti. Nesedět na zadku a nemyslet si, že to spadne z oblaků.

Nehrozí vzhledem k funkci vašeho muže střet zájmů?

Že bych jako kvůli manželovi chtěla mluvit jenom o Litvínovu? Tak to vás můžu uklidnit, jsou tam nestranní editoři, kteří samozřejmě dohlížejí na to, aby zprávy byly relevantní a objektivní. A já budu opravdu číst pouze to, co oni schválí.

Váš muž je v pohodě s tím, že vás bude mít doma trochu méně?

Absolutně. My si vzájemně velmi přejeme, celý náš společný život se podporujeme. Když byl v nároďáku, věděla jsem, že to pro nás bude náročné, prvních pět měsíců v roce byl doma dost málo a já jsem byla na všechno sama. Ale moc jsem mu to přála a taky jsem věděla, že je to jen na určitou dobu. A on to má stejně. Umíme se vzájemně podpořit a nechat jeden druhého žít, rozvíjet se, což je dneska možná vzácné. Jsem nesmírně vděčná za to, že takový je a od ničeho mě neodrazoval, ba naopak.

Je na téhle nové pozici něco, čeho se obáváte?

Na kamerových zkouškách jsem bohužel zjistila, že nevidím. Po čtyřicítce se mi dost zhoršil zrak, takže čtecí zařízení bez brýlí nepřečtu. Brýle mám i do auta na řízení, ale v televizi by prý byli radši, abych moderovala bez nich, i kvůli odleskům. Takže se budu muset naučit používat čočky, což je pro mě nadlidský výkon. Jestli tohle zvládnu, tak pak už můžu všechno. Nasazování čoček je pro mě definitivně nejsložitější věc v životě…

Na co se naopak těšíte?

Na ten adrenalin. Zvykla jsem si na něj v rádiu a tady to bude zase ještě něco jiného. A jestli mám být upřímná, jsem hrozně ráda, že jsem si na tuhle příležitost mohla počkat do zralého věku. Tím ze sebe, proboha, nechci dělat nějakou stařenu. Ale je fakt, že když jsem byla ve věku, kdy spousta mých vrstevnic studovala nebo šla do zahraničí a různým způsobem nějak budovala kariéru, já jsem se prostě vdala, měla děti, pak jsem se zase rozvedla a znovu měla dítě.

Takže moje oblíbená hláška je z filmu Báječná léta pod psa: „Co jsem dělala? No děti jsem dělala. Nedělala jsem jazyky. Kdybych dělala jazyky, neseděla bych tady jako kráva.“ To je takové moje životní motto. O to víc jsem vděčná, že teď, kdy ti starší odrostli, už jako zralá ženská, mám pořád dost síly a energie a dostala jsem tuhle příležitost.

A jsem moc ráda, že můžu být inspirací nebo příkladem, že kariéra se dá rozjet i po čtyřicítce, že nikdy není pozdě. Člověk musí jenom chtít a chtít překonávat překážky. Jasně že jsem nebyla nadšená z toho, že mám do rádia vstávat v půl šesté a jezdit padesát kilometrů tam a zpátky, pak rychle pro malého do školky a blázinec doma.

Nikdy jste nechtěla být „jen“ žena v domácnosti?

Vím, že bych asi mohla být zabezpečená od mého muže. Ale chtěla jsem mít svou vlastní cestu a dneska jsem za to moc ráda. Pomalu jsem se vlastně vrátila do toho mediálního světa, i díky instagramu, který jsem si založila teprve před pár lety. A v rádiu jsem získala plno nových zkušeností. Naučila jsem se být pohotová, myslím, že jsem i autentická. A příležitost v televizi je taková třešinka na dortu, potvrzení, že to jde, a jsem za to nesmírně vděčná.

O jaké práci jste uvažovala v době, kdy jste „dělala ty děti“?

Vystudovala jsem obor sociální péče a málokdo ví, že jsem v tom oboru opravdu pracovala. Můj muž mě poznal, když nejstaršímu synovi byly tři a půl a mladšímu rok. Když mladší nastoupil do školky, šla jsem pracovat do stacionáře. Dělala jsem takového supervizora při pečovatelské službě, chodila jsem normálně do domácností ke starým lidem.

A péče o ně mi vůbec nevadila, naopak. Vídám v tomto oboru spoustu lidí, kteří už nemají tu trpělivost nebo empatii, citlivost ke stáří a všemu, co to obnáší. Ale já jsem se v tom fakt našla, těšilo mě to. Nedělala jsem to z nutnosti. Vždycky jsem věděla, že musím dělat něco, co budu dělat ráda. A klidně si umím představit, že bych se k tomu zase vrátila.

Těžko byste našla něco smysluplnějšího…

Ano, bohužel je to taky práce velmi podhodnocená. Většinou ji dělají ženy za minimální platy. Za to by se měl někdo zodpovídat. Je obdivuhodné, že to ty ženské vlastně pořád dokážou dělat rády a s chutí. Navíc je to velmi náročné nejen psychicky, ale i fyzicky, když ty lidi musíte třeba koupat nebo vypravit k lékaři. Mluvila jsem o tom s jedním odborníkem a ten mi tvrdil, že s nástupem AI se péče o osobu blízkou stane natolik vzácná, že bude oceňovaná lépe. Nevím, kolik let potrvá, než se to konečně stane.

Ještě ke sportu… Díky svému muži jste velká hokejová fanynka. Měla jste vztah ke sportu už dřív?

Rozhodně. Mám bráchu i ségru, ale jako nejmladší jsem měla blíž k prostřednímu bráchovi, k tomu kupa bratranců, takže jsem vyrostla víceméně v klučičím prostředí. Chtěla jsem se těm klukům vyrovnat, patřit mezi ně, takže jsem s nimi hrála fotbal, jezdila na kole, byla jsem mezi nimi šťastná. Dodnes mě kluci hrozně baví, asi i proto někdo nahoře zařídil, že mám tři syny.

S kluky vím, na čem jsem. Oni si všechno řeknou, klidně se i někam pošlou a je to vyřešené, jede se dál. Zatímco holky, když se urazí, nafouknou se, týdny spolu nemluví, než tu křivdu zpracují. Já jsem zvyklá jít fakt napřímo, bavit se upřímně. Jirka mi vždycky říkal, že jsem stejně poloviční chlap, a asi mám fakt spíš klučičí povahu. No a moje šestnáctileté manželství se zlatým hochem z Nagana ten vztah ke sportu tak nějak zpečetilo, takže uváděním sportovních zpráv se kruh uzavřel.

Gabriela Peacock: „Naše děti mluví česky a milují svíčkovou!“ Příběh úspěšné Češky, která radí i královské rodině