Článek
Ať už jsou vaše politické názory jakékoliv, jedno téhle ženě upřít nelze. Jako jedna z mála se dokázala prosadit v době, kdy politika patřila mužům a ženy se v ní objevovaly jen velmi sporadicky. Navíc Petra Buzková přivedla na svět dceru a dokázala, že zvládne být matkou malého miminka a zároveň také místopředsedkyní politické strany i Poslanecké sněmovny.
Nyní se už dvacet let věnuje tomu, co vystudovala, tedy právu, konkrétně obchodnímu. Sešly jsme se v její kanceláři v centru Prahy a byla taková, jakou jsem si ji pamatovala z politiky. Příjemně rázná a stručná – zkrátka žena, která jde bez zbytečných pentliček přímo k věci a už ví, co od života chce či nechce.
Je to dvacet let, co jste odešla z vrcholné politiky. Nabízí se otázka, zda se vám po ní přece jen nestýská.
Nestýská. Odcházela jsem po zralé úvaze, v době, kdy už jsem si politiky užila dost a věděla jsem, že zbytek života už chci strávit jinak.
A v čem jinak?
Třeba tak, že pořád nebudou všichni řešit, co dělám, nedělám, jak vypadám, nevypadám. Tak, že budu mít víc soukromí a hlavně víc času sama na sebe.
Kdybychom tedy měly nějak zhodnotit uplynulých dvacet let – jak jste se během nich změnila? Jaká byla Petra Buzková tehdy a jaká je teď?
Tak hlavně jsem samozřejmě o dvacet let starší – a stárnutí se podle mě do chování člověka hodně propisuje. Takže myslím, že jsem dnes míň arogantní, než jsem bývala, mnohem víc naslouchám lidem, než jsem naslouchala v minulosti, a mnohem víc naslouchám i sama sobě. Dělám mnohem víc to, co sama chci, a ne jen to, co se ode mě očekává. Takže se vlastně dá říct, že jsem zmoudřela…
Je pravda, že zralé ženy obecně velmi často zmiňují jako největší benefit přibývajících let uvědomění, že konečně necítí tlak a potřebu někomu – společnosti, šéfům, kolegům – něco dokazovat.
Ano. A já jsem v politice musela pořád někomu dokazovat, že na to mám. A to je samozřejmě dost únavné.
Jak to máte s politikou dnes, sledujete ji?
Politiku mám samozřejmě v krvi, stále mě zajímá. To znamená, že ji pořád sleduju, občas se i s některými politiky vídám, abychom si o ní popovídali, ale aktivně se jí už účastnit určitě nechci. Politika se od doby mého odchodu značně změnila, a nerada to říkám, ale k horšímu. Nejsem si jistá, jestli bych se v ní dnes cítila dobře.
Ve své době jste byla jedna z mála žen v politice, vlastně s Vlastou Parkanovou a Miroslavou Němcovou jste byly jediné tři výrazné ženy. Bylo těžké v tom víceméně ryze mužském světě fungovat, pracovat?
Tak bylo a nebylo. Tehdy to bylo normální, stejně jako v mnoha jiných profesích… V advokacii, kdybych třeba dělala právníka v nějaké firmě, by to asi nebyl takový rozdíl. Takže mně to tehdy nepřišlo nějak zvlášť obtížné nebo jiné, než by to bylo jinde. A jak praví můj oblíbený klasik, s tím se prostě smiř. Takhle to prostě bylo a já obecně věci beru tak, jak jsou. Snažím se vždy vycházet z toho, jaká je situace, a s tou situací se učím žít.
S manželem moc rádi chodíme na houby, tak jsem začala se zavařováním hub. Později jsem přešla na marmelády, třeba loni jsem zavařila 25 kilo meruněk…
Pamatuju si, jak se tehdy leckdy řešilo spíš to, jak vypadáte a co máte na sobě, než co říkáte či ve své funkci děláte.
Ale tak je to přece i dnes, v tom se nic nezměnilo. Podívejte se na Markétu Pekarovou, všichni řešili, co má na sobě, že má nový účes, a nikdo neposlouchal, co říká. Nebo u Danuše Nerudové také nikdo moc neřeší, co v tom Evropském parlamentu říká, ale spíš co u toho má na sobě.
A jak se tedy cítí ženy, které tomuhle čelí? Když potřebujete, aby vás lidé vnímali, vyslechli, ale oni řeší hloubku vašeho dekoltu.
Tak když napíšou, že mi to sluší, tak mě to potěší. A když napíšou, že ne, tak mě naštvou.
Teď si z toho trochu utahujete, ale vážně. Není to frustrující? Nechtěla byste, aby vás lidé opravdu spíš poslouchali?
Jasně že tohle jako politik chcete – a i já jsem to tehdy chtěla. Už jen proto, že si nevzpomínám, že by někdy někdo napsal o nějakém politikovi, že měl zmačkaný a moc lesklý oblek a podobně. Možná je to dnes i horší než dřív, sociální sítě do toho vnesly další rozměr. Probíhají na nich velmi často opravdu osobní útoky, které by před těmi dvaceti lety nebyly možné.
A čím si vysvětlujete, že když někdo kritizuje či útočí na politika, nadává mu třeba za jeho názory, slova, prostě práci, kterou dělá. A když kritizuje političku, nadává jí za to, jak vypadá, jakou má postavu, vlasy, věk…
Nevím. Nemám na to žádnou smysluplnou odpověď. Navíc, já jsem si sociální sítě nikdy moc neoblíbila, nesleduju je, vyhýbám se jim.
A máte je?
Prosím vás, já mám instagram, který mi nainstalovala kamarádka na jednom večírku před několika lety. Já tam od té doby dala asi čtyři fotky a to je všechno. Já se nepotřebuju chlubit celému okolí, kde zrovna jsem a co tam dělám.
Když se vrátím ještě do devadesátých let, tak vy jste zbořila ještě jedno tabu té doby. Skloubila jste porod a mateřství s politickou kariérou. V době, kdy jste přivedla na svět dceru, jste byla místopředsedkyní Poslanecké sněmovny…
To byl tehdy trochu poprask, to je pravda. Ale nějak se to zvládlo, i když to samozřejmě nebylo úplně snadné. Měla jsem štěstí, že mi hodně pomáhala maminka a že jsem jako místopředsedkyně sněmovny měla přímo v budově parlamentu kancelář, kam jsem si dceru brala. Sice mi tehdy řada lidí vyčetla, že tím zneužívám parlamentní místnost, ale zásadnější bylo, že jsem tam díky tomu mohla být.
Vládní většina byla tehdy poměrně těsná, bylo potřeba, abych tam byla. Vlastně jsem po porodu nevynechala ani jednu schůzi Poslanecké sněmovny, dcera se narodila v prosinci a na začátku února jsem už řídila schůzi. Jen jsem se s kolegy dohodla na přestávkách na kojení. Nebylo to snadné, ale zase musím říct, že většina kolegů mě podpořila a vyšla vstříc.
I z řad opozice?
Ano, i z řad opozice. Mužů i žen, prostě bylo hodně lidí, kteří mi s tím tehdy hodně pomohli.
Přesto – nejde jen o logistiku a přestávky na kojení. Mateřství je obzvlášť zpočátku hodně vyčerpávající. Kde jste brala energii?
To víte, že jsem byla vyčerpaná. Ale taky jsem byla mladá, takže se to dalo vydržet. Ale hlavně mě to bavilo, to je zásadní.
Dnes je z vaší dcery dospělá žena. Myslíte, že jste jí třeba svou odhodlaností, nasazením a soběstačností dala nějaký vzor do života?
Tak to byste se musela zeptat spíš jí, ale já doufám, že ano. Nicméně velmi dlouho jsem třeba měla určité výčitky svědomí, že jsem tím dceři také velmi ublížila. A ne tím, že bych se jí nevěnovala, to jsem dokázala vždy udržet v rovnováze, ale spíš tím, že se pozornost a bulvár nevyhnuly ani jí. Už když byla malá, byly jí plné noviny, plná televize. Šla do školy a venku stál televizní štáb. To je věc, kterou sama sobě vyčítám, že jsem ji neuměla ochránit, byť jsem se o to snažila. To si prostě nezasloužila, to by se nemělo stát žádnému dítěti.
Ale lehké jste to neměla ani vy, vzpomínám hlavně na kauzu Olovo, kdy se vás tehdy pokusili političtí odpůrci očernit způsobem, kterému…
… kterému by člověk ani nevěřil, že?
Právě. Ten dokument obsahoval pomluvy, že jste se v minulosti živila prostitucí, spolupracovala s StB a že jste týrala dceru. Prostě věci, kdy by leckdo řekl, na tohle nemám, z téhle špíny je mi zle, odcházím. Ale vy ne, vy jste se pustila do boje.
Protože to bylo přesně to, co oni tehdy chtěli. Tak proč bych jim tu radost měla udělat? Já jsem se tenkrát naopak strašně zasekla a rozhodla jsem se, že takhle snadno se mě nezbaví. Nejsem zvyklá ustupovat násilí.
Máte tuhle bojovnost v povaze?
Jeden z mých blízkých přátel a poradců v politice tehdy říkal, že bojová kobyla začala hrabat kopytem.
A vyplácí se vám to? Koneckonců říká se, že moudřejší ustoupí a že psychické zdraví a pohoda jsou důležitější než vítězství.
Jenže kdybych tehdy ustoupila, tak bych v psychické pohodě nebyla. Byla bych sama na sebe strašně naštvaná. Víte, člověk se má chovat rozumně, je celá řada věcí, kde není důvod neustoupit, ale pak jsou věci, kterým naopak ustupovat nelze. Třeba zlu se ustupovat nesmí.
Říkala jste, že do politiky byste už dnes nešla. Proč?
Politické prostředí, jak je dnes nastavené, se mi nelíbí. Chybí tam zdvořilost, korektnost, strašně moc tam chybí zažité zásady parlamentní demokracie. Dnešní politika by pro mě nebyla. Myslím, že bych nebyla schopná s celou řadou lidí jednat nekonfliktně, s řadou z nich by mi nejspíš došla trpělivost a korektnost.
Když se máte pořád moc rádi, pořád jste rádi spolu a rádi spolu podnikáte různé věci – to je obrovské štěstí…
Kromě dvaceti let mimo politiku jste nedávno oslavila ještě jiné jubileum. V prosinci vám bylo šedesát let, což je pro řadu žen velký milník. Máte to tak i vy?
Já vlastně ani nevím. Tak – je to takový blbý, říct si: Je mi šedesát. Ale na druhou stranu, nic se tím nezměnilo, tak proč bych to řešila. Občas mě jen víc bolí záda, někdy se dřív unavím, a když si chci udržet váhu, tak toho musím sníst o něco míň než třeba před rokem. Ale stárnutí je proces, který se nedá zastavit, a nemá cenu ho fázovat na nějaké milníky. Prostě to tak je.
Takže se máte pořád stejně dobře.
Mám se skvěle. Dělám práci, kterou jsem vystudovala a kterou mám ráda. Navíc ji dělám s lidmi, se kterými skvěle vycházím a jsou to mí přátelé. A vzhledem k tomu, že mám dospělou dceru a už s námi ani nežije, mám najednou docela dost času. Ale já mám spoustu koníčků, takže se mi čas hodí.
Jak trávíte volné chvíle?
Hodně hraju golf. Hraju ho moc ráda, i když špatně, ale to už se asi nezlepší. Ale je to nejlepší sport, u kterého se projdete v krásné přírodě. A taky velmi ráda vařím.
Tak to musí být manžel nadšený.
Tak on taky rád vaří, takže se občas trochu pereme o vařečku. Ale teď v létě hlavně zavařuju. Já sama marmelády prakticky vůbec nejím, ale mám spoustu přátel s malými dětmi, které zásobuju. Takže loni jsem třeba zavařila 25 kilo meruněk.
Tak na zavařování bych vás tedy opravdu netipovala…
Na marmelády jsem přešla později, začala jsem zavařováním hub. Protože my s manželem moc rádi chodíme na houby. Takže houby na kyselo. A samozřejmě okurky, myslím, že dělám nejlepší zavařované okurky na světě. Pak tedy ty marmelády, ale baví mě zkoušet i takové netypické věci. Jako třeba trnková povidla, marmeláda z aronie, do které přidávám chilli, a jsou báječné k sýrům.
Zmínila jste manžela, to je další krásná věc… Jste spolu přes 30 let, což se jen tak nevidí.
V tomhle jsem měla v životě obrovské štěstí. Potkat někoho, s kým vydržíte takhle dlouho, a i když samozřejmě vždycky jsou horší a lepší období, máte spolu pořád krásný vztah, je to štěstí. Když se máte pořád moc rádi, pořád jste rádi spolu a rádi spolu podnikáte různé věci. To je obrovské štěstí. Ale samozřejmě – nejsou to věci, které jsou zadarmo. Ve výsledku je to ale celkem jednoduché. Stačí nedělat partnerovi věci, které nechcete, aby dělal on vám.
