Fascinuje mě, jak může tak malý orgán ukrývat celou naši duši, říká o mozku neuropsycholožka Lenka Krámská

Nejdříve ji lákala medicína, konkrétně obory jako gynekologie a porodnictví nebo chirurgie, nakonec u ní zvítězila psychologie. Chtěla vědět, proč lidé jednají tak, jak jednají, proč někdo ubližuje a jiný naopak pomáhá. A když pak Lenka Krámská poprvé viděla mozek, započala se její fascinace tímto malým orgánem, který nikdy nespí a v němž jsou ukryta tajemství duše. Tak se jmenuje i knižní rozhovor, který s ní nedávno vyšel: Tajemství duše ukrytá v mozku.

Jaký byl váš první dojem z mozku a co vás na něm tak fascinuje?

Poprvé jsem spatřila mozek ve druhém ročníku na univerzitě, když jsem se byla se spolužačkou podívat na patologii u profesora Koukolíka. Byl to silný moment vidět mozky postižené různými patologickými procesy, ale mě především fascinovalo, jak může tak malý orgán ukrývat celou naši duši a jedinečný osobní svět člověka.

Co o mozku víme, co jsme schopni se jednou dozvědět a co nejspíš nezjistíme nikdy?

Co se týče poznání struktury mozku, tak ta je neuroanatomy velmi dobře popsána a prozkoumána. Co ještě detailně probádáno není, jsou složité funkce mozku a to, jak jednotlivé neurony a funkční oblasti „komunikují“ mezi sebou. Stále ještě nevíme, kde přesně sídlí osobnost, jedinečné vzpomínky například na loňské prázdniny, kde se ukrývá odhodlání překonávat překážky či kreativita a specifická nadání.

Je to takový malý soukromý vesmír, který skrývá všechny zážitky, vědomosti, dovednosti, prožívání, identitu a osobnost.

Neurochirurgové dokážou provést čím dál složitější zákroky, pokrok jde kupředu. Ale co naopak mozku škodí a dřív tomu tak nebylo?

Stále více se hovoří o negativním dopadu konzumace banálních internetových obsahů, sociálních sítí a digitálních technologií, a to především u dětí a dospívajících. Nejen že si od útlého věku ničí zrak, nedostatečně se hýbou a jsou shrbeni v nepřirozené poloze, ale také nerozvíjí dovednosti a schopnosti, které odpovídají jejich vývojovému období, a nevytváří si zdravé návyky do budoucna, které jsou důležité při zvládání stresu. K tomu patří pohybové aktivity, četba, sociální interakce, hra na hudební nástroje a další kreativní a výtvarné činnosti.

Jak o mozek pečovat?

Našemu mozku škodí vše, co škodí celému tělu, a začíná to výživou. Obecně je důležité vyhýbat se toxinům z okolí, ale také konzumaci alkoholu a návykových látek, což se podílí na degeneraci nervových buněk. A především si mozek chránit, třeba při jízdě na kole či na lyžích. Rizikové jsou také kontaktní sporty jako box, kde dochází k opakovaným úderům do hlavy. Naopak prospívá trénink a aktivity všeho druhu, a to především od časného dětství - vytváří se tím „rezervy“ do budoucna. Měla by to být kombinace tělesné, mentální, sociální a kreativní činnosti, která je pravidelná.

Má mozek vliv na to, zda jsme hodní nebo zlí?

Má. Mozek ovlivňuje nejen naše tělesné funkce, ale především ty psychické. Kromě kognitivních a rozhodovacích funkcí má vliv také na celou osobnost, na povahové rysy, sklony k agresivitě a impulzivitě, stejně tak ale na schopnost empatie a altruismus. Neurovědní studie se právě zaměřují na to, jak se odlišují mozky jedinců, kteří jsou vysoce altruističtí, od těch, kdo páchají závažnou trestnou činnost.

A jde zlého člověka „předělat“?

Pokud bychom přesně věděli, kde toto „zlo“ v mozku sídlí, tak by to jistě technicky možné bylo, ale takovéto „předělávání“ lidí by zásadně naráželo na etická dilemata a problém zneužitelnosti. A to už jsme bohužel v historii mnohokrát zažili. Jedním z příkladů mohou být pánové Freeman a Watts, kteří navázali na Monize s Limou a v roce 1936 poprvé provedli operaci označenou jako prefrontální leukotomie (známou jako lobotomie, pozn. red.). Dříve se prováděly různé psychochirurgické zákroky u nejrůznějších psychiatrických diagnóz, ale také k „odstranění“ agrese, impulzivity a kriminálního chování. Díky agresivnímu způsobu mediální prezentace byl jejich postup vnímán jako všelék na duševní poruchy a poruchy chování. Zákroky byly masově prováděny i mimo nemocnice, např. v hotelových pokojích a tak zvaných lobotomobilech. Jejich aktivity byly ukončeny po fatálních následcích operované pacientky, nicméně se uvádí, že za sebou zanechali stovku vážně postižených včetně Rosemary Kennedyové (mladší sestra prezidenta USA Johna Fitzgeralda Kennedyho, pozn. red.). Dnes se sice provádějí šetrné zákroky u těžkých psychiatrických diagnóz, ale jsou velmi přísná kritéria pro doporučení k zákroku a na pečlivém posouzení se podílí multidisciplinární tým. Jiným příkladem jsou změny osobnosti po závažných úrazech nebo nádorech mozku, kdy například pacient, který byl v minulosti nezodpovědný, impulzivní a agresivní, se v důsledku narušení určitých oblastí mozku změní v jedince spíše pasivního, mírného až závislého.

Jste odbornice na mozek, na duši. Víte, co nám svědčí. Ale dostanete se i vy někdy do situací, kdy vám není dobře? Co když nemáte den a sama byste potřebovala uklidnit a povzbudit?

Samozřejmě i psycholog je jen člověk a ne stroj na pomoc ostatním. Má své osobní, rodinné, pracovní a jiné starosti, se kterými se musí vyrovnávat a zároveň musí umět hospodařit se svou energií, aby byl schopen pomoci ostatním. Do určité míry v tom hraje roli zkušenost a praxe: postupem času se naučíte vnímat příběhy pacientů s určitou mírou nezbytného odstupu – profesionálně, ale ne chladně. Je důležité zachovat si empatii a zároveň racionální nadhled, umět rozlišit, co už si „nebrat domů“. Je to neustálé balancování mezi soucitem a jakousi ochranou vlastního duševního prostoru.

Některé příběhy vás ale zasáhnou hluboce, a to k mé práci patří. O to důležitější je pro mě pravidelná péče o vlastní psychickou pohodu. Pomáhá pobyt v přírodě, miluju plavání a důležitá je i možnost úplně vypnout, být chvíli sama se sebou nebo s lidmi, se kterými se cítím dobře. A pak když prožívám těžší období nebo pracuji s náročnými pacienty, musím to probrat s kolegy, sdílet v bezpečném prostředí a získat jiný úhel pohledu.

Proč nemáte sociální sítě?

Pro mnoho profesí, a například i pro kolegy v soukromé sféře, je to jistě užitečný nástroj a způsob propagace, komunikace a reklamy. Já jsem ale zatím nenašla důvod, proč bych je měla využívat. Bohužel jsem je nejen u svých pacientů, ale třeba i u univerzitních studentů zažila spíš jako formu dehonestace druhých a internetové šikany, ale nechci tím říct, že by nebyly přínosné a užitečné.

Absolvovala jste prestižní stáže v USA a spolupracujete s uznávanými odborníky z celého světa. Co vás naučila Amerika?

Strašně moc. Otevřela mi možnosti vzdělávat se a přivézt zpět něco, co u nás chybělo. Poznat úžasné kolegy a špičky v oboru neuropsychologie. Dodala mi sebevědomí, že dělám práci kvalitně a srovnatelně s tím, co dělají zkušení kolegové za oceánem, ačkoli k tomu nemáme takové podmínky a vybavení. Pozitivní nastavení, že když člověk chce, může realizovat své plány a sny. A také jistý smutek z toho, že v USA ocení lidi, kteří jsou aktivní, pracovití a mají invenci, což se u nás stále moc nenosí a úspěch se neodpouští. A také uvědomění, jak moc dobré zdravotnictví, vzdělávání, sociální podporu a životní podmínky u nás máme a vlastně „zadarmo“.

Co vám přineslo narození dcery?

Hluboký prožitek bezpodmínečné lásky a respektu, což je krásné a myslím, že takové by měly být i dospělé partnerské vztahy. Myslím, že to je důvod, proč nefungují, protože jsou moc „zapodmínkované“ a účelové. Také zpomalení, trpělivost a poučení, že některé věci nelze uspěchat. Pocit strachu, kterého se už asi nikdy nezbavím. A mnohem větší respekt k tomu, že dítě je už od relativně útlého věku autonomní osobnost, nikoliv jen moje kopie, má své (často odlišné) názory. Jednou si dcera bude žít svůj život a já jsem jen průvodce, podporovatel a náruč, kam se schová, když jí bude smutno.

Jak trénovat mozek a nebýt dementní? Stačí pět minut denně!