„Být ženská neznamená nosit šaty s kytičkami a lítat za motýly!“ říká Viktoria Dohnal. Příběh koučky, která vyhořela

Viktoria Dohnal je dvojnásobná maminka, koučka zaměřující se na ženy a také velká milovnice šperků. V roce 2021 založila značku Derza a nabízí zářivé náušnice a náhrdelníky z broušeného skla. Aktuálně je na mateřské, ale otázkám ženskosti a osobnímu rozvoji se věnuje stále – především v projektu Žena nové doby. Proč doma nikdy nechodí v teplácích a jakou sílu podle ní šperky mají?

Povoláním jste koučka, nyní navrhujete i šperky. Co mají tyto činnosti společného?

Propojovala jsem je ještě dřív, než jsem se šperkům začala víc věnovat. Jde o odvětví koučinku – takzvané neurolingvistické programování a metodu kotvy. Zkráceně jde o to, že odvedete určitou mentální práci a pak ji umístíte do jednoduchého hesla. S klientkami jsme dělaly kotvu právě ze šperků: tedy kdykoliv budou mít tyhle náušnice na sobě, tak si na to vzpomenou.

Druhou rovinou je, že věci, které na sobě nosíme, opravdu dokážou měnit naše nastavení, náladu a to, jak se cítíme. Oblečení ani šperky nejsou povrchní záležitost, všechno se propisuje i dovnitř.

Vaše současné kolekce šperků jsou velmi výrazné a zářivé. Vždycky jste měla ráda takový styl?

Ne. Prošla jsem si různými obdobími – od temnější fáze, kdy jsem nosila jen černou a chtěla působit drsně, přes batikované šaty a dlouhé sukně, když jsem se začala zajímat o osobní rozvoj. Mamka mě jednou v zimě potkala na nádraží v letních batikovaných šatech a vůbec mě nepoznala!

Pak přišla éra bižuterie, ale později jsem přešla k minimalismu: radši žádné šperky než laciné. Dnes to vnímám jinak – souvisí to i s mou cestou k sobě. Navenek jsem působila žensky celý život, ale skutečný pocit ženskosti přišel až mnohem později.

A co to způsobilo?

Asi za to mohlo i moje profesní vyhoření. Nemohla jsem tomu uvěřit: Vždyť jsem koučka! Co jsem podcenila? Došla jsem k tomu, že jsem až příliš jela na mužský princip, přestože jsem pracovala převážně s ženami a téma ženskosti jsme řešily pořád. Doopravdy jsem podle ženských principů nežila.

Co to v praxi znamená?

Jela jsem stále na výkon, což přinášelo neustále napětí a stres. V podstatě i samotný koučink je založený na mužském principu, protože si stanovíme cíl a cestu k němu. Začala jsem tedy provádět různé praktiky, abych se na svoji ženskost víc napojila. Učila jsem se nechat věci víc plynout a odkládat masky, které jsem na sobě za ty roky měla. Šlo o to, vrátit se víc k sobě samotné – v tom je ženskost. Vrátíte se k tomu, kdo jste, co se vám líbí. A s tím přirozeně šlo ruku v ruce to, že jsem se začala zase víc zdobit.

V předchozích letech jste navrhovala kožené doplňky, které byly protipólem vaší současné kolekce…

Ano, byly hodně sexy, odvážné – byla to ta druhá, temnější stránka ženskosti. Nakonec to ale dohromady tvoří harmonii. Být ženská neznamená nosit šaty s kytičkami, lítat za motýly a rozhodovat se jen podle intuice. Občas je potřeba se soustředit i na výkon – ale mělo by to být v rovnováze.

Temná a zářivá stránka… Jak vznikají vaše návrhy šperků?

Spolupracuju s rodinnou firmou, která má v Česku dlouholetou tradici broušeného skla. V portfoliu mají třeba i 80 let staré designy, jež mohu znovu použít, a to mě velmi baví. Zároveň se inspiruju u světových značek, nebudu se tím tajit. Chci zákaznicím dopřát něco podobného, ale za zlomek ceny, přitom s kvalitou to není o moc horší! V současné době mi přijde takový šperk opravdu luxusní, protože je vyrobený v Česku a ve firmě s tradicí. A vidím v tom ještě jednu rovinu: na ulicích nevidíte české ženy, které by nosily s hrdostí šperky z broušeného skla, kupují ho jen turisté. A to mi přijde škoda.

Koučink jste ale nepověsila na hřebík, a to ani na mateřské. Vaším stěžejním projektem je Žena nové doby. Co ji charakterizuje?

Moje nová verze. Žena, která musí k dnešní náročné době zaujmout postoj. Všechno se rychle mění a vyvíjí – nároky na vztahy, na nás samé, na náš vzhled. Jedna rovina je tedy: Jaký zaujmout postoj, abych se v této době cítila dobře? Druhá rovina je zbavit se staré verze sebe samé, kterou už nyní nechci být. Má určité limity, nemá sebevědomí, bojí se projevit.

Žena nové doby je žena s novým záměrem, s novými vzorci a mentálním nastavením, které ji posunují vpřed k jejímu záměru. Důležitou otázkou tedy je: Kam směřuji? Kam bych se chtěla posunout? A to mi připomíná heslo „žena nové doby“.

Jste velmi činná i na instagramu, kam dáváte mimo šperků také různé „tipy na život“. Jeden příspěvek, který hodně rezonoval, byl o tom, že i ženy na mateřské mohou být upravené. Někteří sledující to ale nevzali zrovna v pozitivním slova smyslu.

Ten příspěvek měl přes milion zhlednutí, přitom jsem ho nijak nepromýšlela. Jako když v normální životě jen tak něco plácnete, tak já jsem takhle „něco plácla“ na instagram. Měl to být ale povzbuzující příspěvek!

Sama jsem dvojnásobnou maminkou, mateřství je náročné a lehce v něm ztratíte samu sebe. Můj příspěvek byl tedy o tom, abychom nezapomínaly samy na sebe. Je to důležité i co se týče partnerského vztahu. Nikdy jsem nebyla máma ve vytahaných teplácích, protože si vážím sebe i svého muže. Neříkám, že „musím“ být „pro něj“ hezká – já chci. Chci, aby tam zůstala stále přitažlivost, pak z toho čerpáme oba.

Mám to nastavené tak, že kdybych zůstala ráno s mastnou hlavou a v nějakých teplácích a starém tričku, tak se nebudu cítit tak energicky. Naopak – když si na vzhledu dám trochu záležet, cítím se prostě lépe.

A vezmete si někdy i ty tepláky?

Samozřejmě! Ale musím se přiznat, že nenosím ani doma, ani venku žádné staré či poničené oblečení. Hned to putuje pryč jak z mého, tak i dětského šatníku. Jsem takhle i vychovávaná – moje maminka se o sebe vždycky starala, takže v tom mám vzor.

Ve svých příspěvcích jste řešila i hubnutí. Vám se poporodní kila podařilo shodit, aniž byste pro to něco dělala. Jaké je vaše „tajemství“?

Byla to dlouhá cesta. Ve dvaceti jsem totiž trpěla anorexií, která přešla v záchvatovité přejídání. S velmi nízkou váhou se pojily i psychické problémy, trápily mě panické ataky. Byla jsem uvězněná v mozku, který fungoval úplně jinak, než jsem byla zvyklá. Vnímala jsem, že můj mozek a přemýšlení jsou negativní, temné. Měla jsem pocit, že jsem se zbláznila, a bála jsem se, že se z toho už nedostanu.

Co vám v té době pomohlo?

Musela jsem si zakázat cvičení, čtení o dietách a cokoliv, co by s tímto tématem souviselo. Nedělalo mi to psychicky dobře a vracelo mě to zpátky k myšlenkám, že musím zhubnout.

Později jsem se dostala k něčemu, čemu se říká intuitivní stravování. A opravdu jsem začala jíst podle toho, na co mám chuť. Od té doby to praktikuju pořád. Mezitím jsem byla dvakrát těhotná a váha se mi změnila – přibrala jsem dvacet kilo, ale pak jsem je opět tak nějak lehce shodila. Všechno to byla mentální práce. Poruchy příjmu potravy nemají nic společného s jídlem, příčina byla někde jinde.

Co jste si v hlavě nastavila jinak?

Myslím, že to „tajemství“ je v tom to neřešit. Tolik času jsem strávila tím, že jsem řešila postavu, takže fakt, že vážím už několik let plus minus pořád stejně, je pro mě zázrak. Nechci znít jako „ezoblázen“, ale myslím si, že nejdůležitější roli v tom hraje sebeláska. Začnete se mít konečně ráda, budete se sebou spokojená a ta kila navíc vás pak už nemusí chránit.

>>>O toxickém vztahu a bolestném rozchodu. Herečka Kristýna Janáčková vzkazuje matkám: Mějte se na prvním místě!