Linda Rybová: V padesáti vnímám svět intenzivněji. A přechod? Ten je k ženám dost nespravedlivý!

Máma tří dospělých dětí, herečka, spoluzakladatelka divadla, ambasadorka v nadačním fondu, který pomáhá dětem, a v neposlední řadě propagátorka zdravého stravování. To všechno jsou role Lindy Rybové, kterou můžete momentálně vidět nejen v nesmrtelném seriálu Ulice či několika zajímavých divadelních rolích, ale také v nové české komedii Nečekané léto, která je právě v kinech.

Linda Rybová nedávno oslavila padesátku a říká, že jít proti času je stejná hloupost, jako podléhat všem trendům, které se na nás ženy valí ze všech stran. A že mnohem víc fajn je nedělat vůbec nic. Že bohatě stačí, když si coby máma rozumíte se svými dětmi a že se třeba těšíte na to, až z vás jednou udělají babičku.

Netajíte se tím, že jste staromilská duše. V čem se to projevuje nejvíc?

Mám ráda historii, architekturu, zbožňuju staré domy… Respektuju a vnímám všechny ty klady staré doby a snažím se je zanášet do svého života. Zároveň ale vnímám i ten nový svět.

Když se vrátíme do vašeho dětství, vzpomenete si na nějaké léto, které pro vás bylo nezapomenutelné?

Když mi bylo kolem třinácti, někdy v období těsně před nebo po revoluci, už si přesně nevzpomínám, jsem byla poprvé sama bez rodičů v cizí zemi. Byla to Itálie, kde jsem trávila nějakou dobu v jedné tamní rodině. Měla jsem skvělou průvodkyni, Češku, která v Itálii žila už léta a která mi toužila předat své nadšení, což se jí podařilo. Poprvé v životě jsem viděla Řím, to bylo něco. Vzpomínám, jak jsme po městě jezdily takovým malým autíčkem, kterým jsme se dostaly úplně všude. Opravdu nezapomenutelný zážitek…

A co nějaká kempařská zkušenost? Našla by se?

Sice jsem jako dítě trávila prázdniny na táborech, ale nedá se úplně říci, že jsem kempař. Nemusím stany a přímo bytostně nesnáším spacák. Nemůžu mít nohy schované v něčem, z čeho se jen tak nedostanu, mám z toho doslova fóbii. Sice jsem objevila obří spacák pro dva, ale kdybych si měla vybrat, tak než ve stanu budu spát radši pod širým nebem. V tom vidím krásu.

No vidíte, a v novém českém filmu Nečekané léto, který právě běží v kinech, jste kempařka par excellence!

Tam jsme ale byli coby kempaři v chatkách, což by mi zas až tolik nevadilo. Spousta mých kolegů, kteří ve filmu hrají, jako například Jirka Vyorálek, Petr Čtvrtníček nebo Leoš Noha, v kempu rádi zůstávali i přes noc. Dali mu přednost před hotelem nebo odjezdem domů a udělali si tak hezké pracovní léto. Ale i já jsem si to užila víc než pracovně, protože jsem se potkala s Bárou Polákovou.

Do té doby jste se neznaly?

Párkrát jsme se pozdravily na nějaké akci, ale hrály jsme spolu poprvé. Bára tam na rozdíl ode mě měla hodně práce, ale bylo to s ní za odměnu. Veškerý volný čas mezi natáčením jsme spolu propovídaly.

Ve filmu zazní ve vašem podání jedna věta, kdy dáváte hlavní hrdince, kterou hraje právě Bára, doporučení, že je možná lepší nechat někdy věci přirozeně plynout než tlačit na pilu. Snažíte se podle toho řídit i ve vašem životě – jste spíš fatalistka než pragmatička?

Nejsem pragmatička, ale nejsem ani moc „ezo“. Dobře vím, že nejsem středobod vesmíru a že některé věci jsou už dávno dané. Což ale neznamená, že některé z nich člověk nemůže ovlivnit.

Někdy je ale těžké rozpoznat, kdy na tu pilu netlačit a kdy je to naopak žádoucí…

Ano, však se taky obojímu učím. Někdy se nechávám strhnout tlakem okolí – a to není dobré, někdy je naopak lepší vyřešit něco rychle. Někdy mě svět dostává do takových toček, kdy mívám pocit, že spoustu věcí musím vyřešit nejlépe okamžitě. Když člověk cítí nějaký tlak, ať už v práci, nebo v rodině, tak ho to jen stěží nechá klidným. Je ale nesmysl tlačit na pilu, jen aby bylo všechno „uklizené“. Občas mi tohle někdo připomene a já trochu přibrzdím.

Už léta působíte jako patronka nadačního fondu Kolečko, který podporuje centra dětské traumatologie a realizuje programy prevence úrazů dětí. Proč jste si vybrala právě Kolečko?

To už je dávná historie. Když mi zavolal fotograf a zakladatel Kolečka Tomáš Beran, zrovna jsem čekala první dítě. V té době jsem pořád pomáhala nějakým nadacím i lidem, a když mi nabídnul spolupráci s tím, že půjde o podporu dětské traumatologie, najednou mi to začalo dávat smysl. Taky mi bylo sympatické, že to byl malý, tudíž co se financí týká, průhledný fond. Nechtěla jsem být součástí nějakého kolosu, za který bych nemohla dát ruku do ohně. Kolečko se věnuje mimo jiné i prevenci dětských úrazů, což je taky důležité.

Dnes máte tři dospělé děti, které jdou ve vašich hereckých stopách. Obě dcery si zahrály v seriálu, píšou divadelní hry. Překvapilo vás to?

Není to tak úplně polarizované, a hlavně je k herectví nikdo netlačil, cestu si k němu našli až v dospělejším věku. Nejstarší Róza se kromě herectví věnuje i výtvarnému umění, spravuje i sociální sítě pro divadlo. Josefína se sice věnuje herectví, ale studovala obor tanec a teď je na vysoké. Franta, kterému bylo nedávno osmnáct, studuje hudbu na pražské konzervatoři. Takže všichni jsou trochu namixovaní. Doktor asi nebude z žádného z nich, bohužel.

Zajdou si k vám někdy pro radu?

Musím říct, že je nijak zvlášť nevyžadují. Když mají pochybnosti, tak to probíráme a já můžu maximálně něco poradit, odhalit případná úskalí a povzbudit, aby vydržely, ale jinak se jim do toho nemotám. Určitě nejsem ten typ ambiciózního rodiče, který trvá na tom, že děti něco musí dělat tak či onak.

Spolu s Kateřinou Winterovou jste byla tváří oblíbeného pořadu Herbář. V něm jste mimo jiné prokázala kuchařskou zdatnost. Jak moc vás vaření bavilo, když byly děti malé?

V době, kdy byly děti malé, to byl samozřejmě permanentní zápřah, u plotny jsem stála téměř pořád. Každé dítě jedlo něco jiného, navíc pořád dokola stejná jídla. Přišlo i období, kdy byly holky vegetariánky, takže jsem vařila i tři jídla denně. To pak člověka nemůže úplně bavit, co si budeme. Ale když můžu vařit sama za sebe, tak mě vaření dokáže nesmírně bavit.

Jaká kuchyně u vás doma vede?

Nejvíc asi středomořská. Pasta, rizota, ryby, to máme nejradši. Nesmí chybět čerstvá zelenina, ovoce, mozzarella je u nás král. Všechno stojí na kvalitních surovinách.

Dáte si někdy i něco ryze nezdravého? Co nějaká ta „prasečinka“ typu smaženého sýra a hranolek?

No jasně, jednou za čas smažák miluju, jen si k němu dávám místo hranolek vařené brambory. Mám ráda i českou kuchyni, doma jsem specialistka na malé bramborové knedlíčky, ty jsou taková rodinná vášeň. A ráda mám i asijskou kuchyni.

Už asi rozumím, proč jste se stala ambasadorkou projektu Půl talíře, který apeluje na vyváženost ve stravě a kam přispíváte svými recepty. Češi coby konzumenti zeleniny a ovoce nevycházejí podle průzkumů zrovna nejlíp. Především generace 65+… Co s tím?

No mrzí mě to, ale musíme brát v potaz, že tato generace byla vychovávaná v komunismu a na staré české klasice. Ta byla postavená na omáčkách, těstu, obecně těžších jídlech. Když začal „boom“ s ovocem a zeleninou, tak mnozí nechápali, jak se může někdo najíst nějakého salátu. Doba se dávno posunula, někteří lidé ale pořád trvají na tom svém módu. I proto se snažím o nějakou osvětu a přípravu receptů, které ale nejsou nijak složité.

Loni jste oslavila padesátku – pro spoustu žen je to tak trochu strašák. Dokážete říct, v čem je život v padesáti lepší než třeba ve čtyřiceti?

Člověk se snaží dohnat čas, ale nakonec stejně zjistí, že nemá tolik energie jako dřív. Pochopí, že je to přirozený stav a že jít proti času je blbost. Neříkám, že bych měla založit ruce a nic nedělat. Je podstatné mít k tělu i duši respekt. Pozitivem je, že v padesáti se už ze všeho tolik nehroutíte.

Přátelství už jsou usazená, to hezké kolem sebe vnímáte tak nějak intenzivněji. Víc se uzemníte, což je třeba pro mě, coby vzdušné znamení, které často někde „lítá“, podstatné. Moc příjemné je, když si povídám se svými dospělými dětmi, které mě učí spoustu věcí. Mám svá vžitá dogmata a stereotypy, do kterých mi občas hezky zatnou drápky, ale právě díky jejich pohledu na svět pak spoustu věcí přehodnocuju.

Stojí vás víc námahy vypadat pořád tak dobře?

Tohle u sebe vůbec nevnímám. Nijak zásadně se o sebe nestarám. Jasně, vidím, co se mi děje s pletí i tělem, ale tak to prostě je. Kdybych měla řešit, co všechno musím dělat, abych vypadala na třicet, v životě bych to nestihla a navíc bych se z toho zbláznila. Vždyť se nemusíme honit za vším, co se nám nabízí. Stačí být zdravý.

S padesátkou přichází ženě do života i jakýsi přerod, lépe řečeno přechod. Už jste s ním měla tu čest?

Přechod, přerod… Ano, ten je náročný a musím říct, že k nám ženám i dost nespravedlivý. Sama ten jistý druh nespravedlnosti cítím. Pak si ale řeknu: Vždyť máme ten obrovský dar, že můžeme rodit děti, umíme zachovávat rodinné kruhy – a to není málo. Ano, ten přerod je strašně náročný a nespravedlivý, ale nic s tím neuděláme. Takže je potřeba dělat si malé radosti a hledat věci, které nepodléhají tomu, že stárneme a že něco musíme. Je třeba fajn vrátit se k věcem, které jsme v životě opustily.

Když si potřebujete odpočinout a vypnout, jak vypadá takový den nicnedělání?

Už mám dny, kdy si dovolím nedělat vůbec nic, ale ne vždycky tomu tak bylo. Dřív, když jsem měla volno, chtěla jsem všechno dohánět. Jít na masáž, do kina, číst… Ale někdy je skvělé jen tak ležet, odpočívat a být. Občas mě ještě nějaké výčitky, že nic nedělám, chytnou, ale řeknu si, že je to tak v pořádku, a to mi moc pomůže.

Vaše dcery jsou už ve věku, kdy by vás mohly udělat babičkou. Umíte si tuhle roli představit?

Když se zpětně zamyslím, tak mi strašně chybí ty takzvané svaté časy, kdy byly děti malé a ještě nechodily do školky. Všechno bylo napojené jen na ně, v celém vesmíru nebylo nic důležitějšího než oni. Když jsem byla mladá, věděla jsem, že kdybych měla dítě třeba v šestnácti, nechala bych si ho. Protože dítě je obrovský dar. Takže mít v rodině miminko by se mi líbilo. Byla bych taková „prolínací“ babička, která by prolnula do toho ryze dětského světa. V něm by mi bylo moc dobře.

Talent mají v krvi! Nová herecká generace slavných rodin dobývá filmová plátna: Abrhám, Švehlíková i Prachařová