Článek
Nedávno na televizní obrazovky vstoupila už čtvrtá řada oblíbeného pořadu Modrá krev, který si vytkl za cíl přiblížit osudy šlechtických rodů a ukázat, jak žijí jejich potomci dnes. „Rody žijí dál, tvoří je lidé z masa a kostí. Mají obrovský nadhled na příkoří, která se jim děla v průběhu minulého století. Sami sebe vnímají jako správce majetku, o který se starají, aby jej mohli předat potomkům,“ říká Lenka Poláková, kreativní producentka ČT.
Titul vám žádnou výhodu nepřinese
Pořad dosud představil šestadvacet rodů a diváci i odborníci se shodují, že přinesl řadu překvapivých svědectví o životech šlechticů, náhledy na minulost i současnost. „Rodová šlechtická linie má s sebou nést sílu ducha. Svou roli hraje křesťanská výchova a hierarchie hodnot. Důležité jsou vzory, kterými mohou být rodiče, prarodiče nebo příbuzní. Šlechtické tituly samy o sobě vám žádné výhody nepřinesou. Rozhodně to tak nebylo v padesátých letech minulého století,“ vysvětluje průvodce i čtvrté části František Kinský, kterého jsme při té příležitosti vyzpovídali.
Vybavíte si natáčení, které vás lidsky zasáhlo tak, že vás přimělo změnit pohled na konkrétní rod či historické období?
Nesmírně silné jsou pro mě vzpomínky lidí, kteří se po roce 1989 vraceli do svých někdejších domovů, často zchátralých a zapomenutých sídel. Jsou to příběhy plné radosti z návratu, bolesti z toho, co se ztratilo, i odhodlání znovu navázat na přetrženou nit. Vždy mě dojímá, jak hluboký vztah k místu a rodinné tradici dokáže člověka vést i přes všechny překážky.
Velmi osobně se mě dotýká i skutečnost, že během let, kdy se tento cyklus natáčí a od roku 2017 vysílá, jsme už přišli o mnoho vzácných osobností: například Karla Schwarzenberga, Mathildu Nostitzovou, Dianu Sternbergovou, Zdeňka Sternberga či Eleonoru Bubna-Litic. Byli to lidé, kteří nesli noblesu, zkušenost i moudrost, a jejich odchod je velkou ztrátou. Jsem ale nesmírně rád, že jejich tváře, hlasy i životní příběhy zůstávají zachyceny. Žijí dál v paměti a mohou oslovit další generace. Jejich životy jsou historickým svědectvím i určitou inspirací, že i v těžkých dobách se dá obstát se ctí a s láskou k domovu.
„Jejich životy jsou historickým svědectvím i určitou inspirací, že i v těžkých dobách se dá obstát se ctí a s láskou k domovu,“ říká o osudech členů šlechtických rodů František Kinský Foto: Mikuláš Křepelka / Česká televize
Modrá krev se často dotýká témat ztráty majetku, exilu i návratů po sametové revoluci. Máte pocit, že se postupně mění způsob, jakým diváci na šlechtu nahlížejí?
Je zřejmé, že se pohled na aristokracii v naší zemi proměnil. Šlechtické tituly byly v roce 1918 zrušeny. Po dlouhá desetiletí byla šlechta vnímána spíše s nedůvěrou jako privilegovaná vrstva. Věřím, že i prostřednictvím cyklu Modrá krev ukazujeme, že coby potomci aristokratických rodů pečujeme o památky, tradice a kulturní dědictví, které patří všem občanům této země. Nejsme privilegovaná vrstva, ale součástí společnosti, která se snaží zemi zvelebovat.
Kdybyste měl vybrat jeden mýtus o dnešní šlechtě, který by to byl?
Myslím, že jeden z největších omylů je představa, že stále žijeme v jakémsi pohádkovém světě, obklopeni služebnictvem a odděleni od reality běžného života. Ve skutečnosti žijeme jako všichni ostatní: máme své práce, podnikání, povinnosti, starosti i radosti. Neseme s sebou dědictví minulosti, ale to není o fižích a komornících, nýbrž o odpovědnosti, kterou cítíme vůči rodině, krajině, tradici. Modrá krev ukazuje, že šlechta dneška není relikt, ale součást společnosti. Žijeme v ní, pracujeme v ní, snažíme se ji obohatit.
Prospělo by nám větší zapojení dnešní aristokracie do společenského života?
Nemyslím si, že by aristokracie měla dnes nějaké zvláštní postavení. Pokud máme společnosti něco nabídnout, pak je to právě péče o památky, o kulturní tradici a snaha předat ji dalším generacím. To je služba, nikoli privilegium. Společnost podle mého nepotřebuje více aristokratů, ale více lidí, kteří se chovají slušně, s respektem k druhým, a kteří dokážou myslet dál než jen na vlastní prospěch. Naší rolí v dnešní době je k tomu přispívat.
„Jsme obyčejní lidé, kteří mají možná jen tu zvláštnost, že spravují historické dědictví,“ vysvětluje František Kinský dnešní roli aristokracie v české společnosti Foto: Mikuláš Křepelka / Česká televize
Myslíte si, že dnešní mladá generace už je schopna hledět na aristokraty jinak než jejich prarodiče?
Aristokracie není jen titul a erb. Je to paměť rodů, vztahy mezi lidmi, úcta i odpovědnost. V dopisech našich předků cítíme, že služebnictvo nebylo jen „personál“, ale součást rodiny. Fanynka, komorná mé babičky, která s námi zůstala i po roce 1948, toho byla živým důkazem. A stejně tak lidé, kteří pomáhali mým prarodičům, když o vše přišli, protože si pamatovali, že u nich kdysi našli otevřenou náruč. Pohled na šlechtu se vždy láme mezi respektem a odmítnutím. Jedni vidí kulturní dědictví, druzí starý řád. Hodnotu aristokracie neurčuje minulá moc, ale lidskost, kterou dokázala předat dál.
Setkal jste se během natáčení s momentem, kdy si dotyčný dlouho rozmýšlel, zda o určité kapitole rodinné historie mluvit veřejně?
Rody znám a nikdy bych se neptal na něco senzacechtivého nebo na téma, o kterém tuším, že by pro respondenty nebylo příjemné. Vždy je pro mě zásadní respekt k lidem i jejich příběhům. Navíc scenáristka Alena Činčerová vždy vše předem projedná a připraví tak, aby rozhovor probíhal v atmosféře důvěry a otevřenosti. Nad očekávání se spíše dostaví velmi silné až dojemné momenty, kdy člověk vlastně na chvíli zapomene, že je před kamerou.
Natáčení probíhá často v historických sídlech. Zažili jste někdy situaci, kdy vás prostředí doslova „pohltilo“?
Každé natáčení v historických sídlech je pro mě nejen profesní zkušenost, ale i osobní setkání s příběhem místa. Někde mě zasáhl osud lidí, kteří tam žili, jinde mě uchvátila krajina, která se rozprostírá kolem a dodává prostoru neopakovatelnou atmosféru. A pak jsou chvíle, kdy stojíte před budovou, která byla ještě nedávno ruinou a dnes se v plné kráse vrací do života. Vidíte neskutečné množství práce, odhodlání a lásky, které lidé do obnovy vložili, a cítíte obrovský respekt.
„Kamera zachytí krásu výsledku, ale ten okamžik, kdy si uvědomíte, že se z trosky znovu zrodil domov, je zážitek, který mně zůstává v paměti,“ říká o natáčení pořadu Modrá krev František KinskýFoto: Mikuláš Křepelka / Česká televize
Pořad Modrá krev divákům už několik let přibližuje šlechtické rody z velmi osobní perspektivy. Často zmiňujete, že každé setkání s novým rodem je objevné. Co vás ve čtvrté řadě překvapilo nejvíc?
Většinu respondentů, kteří se v pořadu objevují, znám osobně, mám představu o jejich životě, práci i úspěších. O to víc mě při natáčení čtvrté série potěšilo a pobavilo, když jsem zjistil, že slečna Adéla Burketová, kterou jsem dříve poznal jako průvodkyni v našem zámku, pochází z rodu Larischů a dnes žije v nedalekém Ličně. Jak si spolu povídáme u nás v Novém zámku v Kostelci nad Orlicí, uvidíte v sedmém dílu nové řady.
Je ještě nějaký šlechtický příběh nebo osud, který se zatím do Modré krve nedostal, ale vy osobně jej považujete za důležitý?
Náměty nám samozřejmě stále přicházejí a vážíme si každého podnětu. Přesto se domnívám, že historie dalších rodin by již nevystačila na samostatné poutavé díly. S hlubokým respektem ke všem rodům a jejich příběhům mám za to, že čtvrtou řadou máme skutečně dotočeno. Chybí už jen poděkování všem divákům, kteří nás provázejí, a vyjádření vděčnosti za možnost sdílet kus české historie prostřednictvím našich pořadů.
