Článek
Měly jsme sraz v útulné kavárně, a i když jsem šla včas, Regina Řandová už na mě čekala. Nerada prý chodí pozdě. Povídání s ní bylo moc fajn, protože se nebojí upřímnosti: se stejnou ochotou odpovídala na otázky týkající se práce, ale i soukromého života, který nebyl vždy jen pohodový.
Regina Řandová je malá a drobná, ale síly se v ní skrývá zjevně dost. Jak dokázala se čtyřletým synkem odejít z toxického manželství a co radí ženám v podobné situaci? A jak těžké bylo opět pustit do svého života lásku? O tom všem jsme si povídaly…
Jste herečka. Co vás na té práci nejvíc baví: proces, kdy se natáčí a zkouší, nebo až finální výsledek a reakce diváků?
Vždycky než projekt začne, je to takové chvění, těšení, co mě čeká, že přichází něco nového. Ale současně má člověk samozřejmě i strach, jestli představa, kterou má, bude naplněna. Samotná práce mě pak samozřejmě baví neuvěřitelně moc. Zkoušení na divadle je moc fajn, protože se potkávám s lidmi, které nakonec třeba pak na jevišti ani nepotkám, protože s nimi alternuji. Když je nazkoušeno a už se hraje naostro, to je pak už taková, nechci říct rutina, ale to už je práce. Jednoduše každá fáze je kousek skládačky, který má své kouzlo.
A co mě baví asi úplně nejvíc? Že nejsem pořád v jedné partě lidí, že s někým hraju na divadle, s jinými lidmi točím seriál, že nejsem zavřená pořád se stejnými pěti lidmi ve stejné kanceláři. Nemůžu nikdy zažít ponorkovou nemoc, nemůžou mi moji kolegové lízt krkem, to je obrovské plus. Na druhou stranu, je to práce časově velmi nepravidelná, nejistá, nikdy nemáte jistotu, že budete mít příští měsíc práci.
Nejistota může být psychicky velmi náročná. Je nějaký recept, jak se z toho nezbláznit, nestresovat se, nevyhořet?
Když mám pocit, že mi něco takového hrozí, tak se jedu pomazlit s vnoučaty. V tu chvíli na všechny starosti zapomenu. Nebo jdu na golf, tam si také dokonale vyvětrám hlavu. Ale já jsem zvyklá – na volné noze jsem od roku 1995. Musela jsem si zvyknout, že je třeba měsíc, kdy mi nepřijdou žádné peníze, a já přemýšlím, co se stalo, že žádná nabídka nepřišla. Nikdo o mě nestojí? Udělala jsem něco špatně? Byla jsem v blbej čas na špatným místě?
Sice je to nejistota, ale zase je to volnost a do určité míry svoboda rozhodování. Po mateřské to bylo skvělé, protože jsem si mohla organizovat čas tak, abych skloubila práci s péčí o malého Čestmíra (dnes už dospělý syn Reginy Řandové). A dělám to tak dodneška. Organizuju si práci, abych se mohla věnovat i rodině, abych měla čas i na osobní život.
V poslední době je o vás dost slyšet v souvislosti s různými projekty, třeba se seriálem Kamarádi. Ale přesto, když se řekne Regina Řandová, tak mnozí okamžitě vybaví komedie Bota jménem Melichar. Když se natáčela, bylo vám 16. Jak na to dnes vzpomínáte?
Byla jsem v prváku na gymplu, byla jsem ještě dítě, i když já sama samozřejmě měla pocit, že už jsem dospělá. Bylo to moc hezké, já na to dodneška moc ráda vzpomínám. A vůbec mi nevadí, když za mnou někdo přijde a říká, že mě poznává, že jsem z Boty jménem Melichar a podobně. Je přece fajn, když se vám za život povede alespoň jeden takovýhle film, ze kterého si vás lidi pořád pamatují.
Jaké to je, když třeba v televizi běží Bota jménem Melichar a vy koukáte na své šestnáctileté já?
Je to příjemné. Když se na to třeba koukám se svým mužem a vidím, jak se u toho uculuje, hladí mě a říká „tak tohle mám teď doma“, je to bezva. A film se líbí i vnoučatům. Takže mi Bota jménem Melichar i po těch letech přináší do života samé hezké věci.
A jaká vlastně byla šestnáctiletá Regina Řandová?
Už tehdy jsem se strašně toužila dostat na konzervatoř a dělala jsem pro to maximum. V osmé třídě jsem se na ni nedostala, tak jsem byla v prváku na gymplu, ale šla jsem to zkusit znovu. A věděla jsem, že je možnost, abych v případě přijetí udělala rozdílové zkoušky a nastoupila rovnou do druháku k tomu svému původnímu ročníku. Tak jsem natáčela Botu, ale zároveň dřela na tom, abych udělala zkoušky na konzervatoř a pak i ty rozdílovky. A nakonec se mi to povedlo.
Takže jste byla cílevědomá, věděla jste, co chcete, byla jste cílevědomá a ještě k tomu zodpovědná?
Já byla šprtka. I když už jsem byla na konzervatoři, tak jsem poctivě chodila na všechny předměty a přednášky, na které se třeba spolužáci občas vykašlali. Říkala jsem si, že když už jsem se na tu školu dostala, proč bych neměla chodit třeba na tanec?
Takže jste nikdy nebyla za školou?
Tak zase úplně jsem trhat partu samozřejmě nemohla. Ale když se z posluchárny začali spolužáci postupně vytrácet, já jsem se vytratila vždycky až mezi těmi posledními. Chtěla jsem si užít přednášky, ale zase jsem nechtěla být za trapnou.
Kromě herectví se věnujete i dabingu, hlas propůjčujete třeba Angelině Jolie. Je to výzva?
Je specifická v tom, že má velkou a velmi výraznou pusu. Takže když je na ni detailní záběr a přes celou obrazovku je její pusa, tak je potřeba se skutečně velmi soustředit, protože každý drobný přídech, nádech a lapnutí po dechu je vidět. V tom je to složité.
No a samozřejmě – jako ženskou mě to nutí, že když už dabuju takovou kočku, tak bych na sobě měla alespoň trochu makat. Abych jí nedělala ostudu. Jsem samozřejmě jen její hlas tady u nás, ale svým způsobem ji reprezentuju. Takže mě vlastně svým způsobem motivuje, abych se snažila vypadat k světu.
Teď od práce odbočím do soukromí. Nikdy jste se netajila tím, že vaše první manželství s hercem Čestmírem Řandou mladším nebylo vůbec povedené. Naopak bylo tím, čemu se říká toxické. K rozvodu jste se ale odhodlávala dlouho. A já si říkám, co je ten okamžik, kdy si žena řekne: Tak a dost.
Ono to člověka hrozně vyčerpává. Dlouho jsem se odmítala rozvést, protože jsem si říkala: Máme spolu dítě, pro které chci úplnou rodinu, něco je přece potřeba překonat, vždyť život není jen procházka růžovým sadem, všude je něco… Ale těch věcí se nakonec nabalilo tolik, že jsem řekla: Ne, musíme jít od sebe, jinak už to nezvládnu. A vlastně v okamžiku, kdy jsem podala žádost o rozvod, jako by se v manželovi najednou probudilo všechno to zlé, co v něm doposud jen dřímalo.
Co přesně tím myslíte?
Upřímně, já už se k tomu po tak dlouhé době nechci úplně vracet. Ale řeknu jedno. Jeho ego neuneslo, že jsem se rozhodla odejít. Dokonce mi řekl, že když žádost stáhnu, on ji pak podá a bude to v pořádku. Ale já věděla, že už nesmím couvnout. Ale jak říkám, i když to bylo hodně zlé, přežila jsem to, a dokonce už jsem mu i odpustila. Koneckonců zpočátku to byl hezký vztah, navíc mám díky němu úžasného syna. Ten mi všechno zlé, co bylo, vynahrazuje.
Pro něj to také nemohlo být snadné, byl malý, když jste se rozváděla.
Byly mu asi čtyři roky, tak nějak. Taky si bohužel prošel těžkými věcmi, ale zato teď si to spolu neskutečně užíváme. A bonus jsou vnoučata, která díky němu mám. Takže to říkám takhle: Kdybych neměla Čestmíra Řandu i s tím vším špatným, neměla bych syna a ani úžasná vnoučata.
O tom, čím jste si prošla, včetně psychického teroru, jste detailně mluvila ve 13. komnatě na České televizi. Byla to pro vás určitá forma terapie?
Oni mi nabízeli 13. komnatu už dávno, když ještě exmanžel žil. Ale to jsem nechtěla vůbec riskovat – nějaké další výpady proti mně, problémy s ním. Až po jeho smrti jsem si řekla, že jestli ta moje zpověď pomůže jedné jediné ženské v podobné situaci, jedné jediné dodá odvahu, tak to stojí za to.
Takže jste dostala odvahu, až když exmanžel zemřel?
Je pravda, že po jeho smrti jsem se tak nějak uklidnila, uvolnila. Do té doby jsem pořád byla podvědomě tak trochu ve střehu, co přijde, co by mohlo přijít a podobně. To je asi věc, kterou jsem si z toho manželství nesla s sebou. A pořád to ve mně někde vzadu je, protože samozřejmě jsou věci, které je čas od času potřeba vyřešit, třeba jeho hrob a podobně. To jsou chvíle, kdy mě to zase na chvíli doběhne.
Ale už na to všechno koukám víc pragmaticky a vlastně trochu i s jakýmsi soucitem nebo lítostí, kam se ten Čestmír svým chováním dostal. A že tu klidně ještě mohl být, mohl být děda, užívat si radost s vnoučaty.
Dokázala jste odejít z toxického vztahu, vybudovala jste si také nový a už dlouhé roky funkční a spokojený vztah se svým druhým mužem. Kdybyste měla ženám dát nějakou radu, jaká by to byla?
Poslouchat svůj instinkt, protože my ženský máme ten šestý smysl. A odejít dřív, nenatahovat to dál a dál. Protože to je jediné, čeho lituju: že jsem od něj neodešla dřív. Takže jakmile ženská cítí, že to nefunguje, nemá cenu otálet. Protože s každým oddálením se to jen zhorší.
Změnila vás tahle zkušenost – byla jste pak po rozvodu jiná?
Asi víc ostražitá, co se týče vztahů a partnerství. Třeba teď jsem už 21 let vdaná za svého druhého muže, ale před svatbou jsem s ním dlouho chodila a vdávat jsem se vůbec nechtěla. My jsme spolu bydleli, žili, prožívali hezký věci, ale byla jsem úplně zablokovaná a přesvědčená, že už se nikdy nevdám. Až když jsme se chtěli pokusit o miminko, a i když se to nepovedlo, tak jsem si říkala, že si ho vezmu, protože mám ráda tu tradiční podobu rodiny.
Druhé dítě jste sice neměla, ale zato jste několikanásobná babička…
Mám Matěje, tomu je osm. Syn ho vyženil, když mu byl rok, ale jsem pro něj taky babička. A pak máme Čestmíra, tomu bylo pět. A jaká jsem babička? Hlídací, rozmazlující, milující, ale také milovaná. A myslím, že jsem i zábavná babička. Dělám s nimi, na co si vzpomenou. Lyžuju, blbnu, teď se těším, že už jsou i ve věku, kdy můžou začít s golfem.
Je asi výhoda, že jste mladá babička…
To určitě, babičkou jsem se stala v jednapadesáti, takže mám pořád ještě dost síly dělat s vnoučaty všechny ty věci. Ale já si myslím, že je to tím, že jsme s manželem opravdu moc chtěli druhé dítě, dělali jsme pro to všechno možné, všechno, co šlo. Ale nepodařilo se to, tak si říkám, že nám bylo dopřáno trochu si odpočinout, abychom měli dost sil a čas na vnoučata.
Nedávno jste účinkovala v Roztančeném divadle, což je divadelní obdoba StarDance. Určitě je to fyzicky náročné. Jak jste se s tím poprala?
Když mi z Roztančeného divadla zavolali a řekli mi, že se to koná už za tři týdny, říkala jsem si, že to nemůžu zvládnout. Za tři týdny mám stát na jevišti, umět dva společenské tance a ještě společnou choreografii? To nemůžu v tom krátkém čase zvládnout, o tom jsem byla přesvědčená.
Ale mám ráda výzvy, baletní průpravu mám z dětství, tak jsem na to nakonec kývla. A díky profi tanečnímu partnerovi Danielu Zhoufovi jsem tu jízdu opravdu zvládla, a navíc jsem odešla s cenou diváků, vlastně takovým nepsaným druhým místem večera. Beru to za nejsilnější zážitek na jevišti, který jsem dosud zažila.
Diváci vás stále ještě vídají v seriálu Kamarádi, který ale brzy skončí. Chystáte teď něco nového, kde by vás mohli vidět? Kam byste je pozvala?
Máte pravdu, seriál Kamarádi se již netočí, ale vysílat se bude až do léta. Tak mám pořád pocit, že jsme s tou naší skvělou partou neskončili. Ale začínám zkoušet v Divadelní společnosti Háta své další představení Slané polibky, v květnu máme premiéru a vyrazíme dělat radost divákům napříč republikou. Tak se nudit nebudu.
