Ze života milenky. Dokumentaristka stvořila knihu o životě ve dvou i více lidech

Dokument Šťastně až na věky vzbudil diskuze. Je totiž sondou do novodobých podob partnerských vztahů. V pěti lidských příbězích nahlíží do života v polyamorii, otevřeného vztahu, vztahů přes internet i života milenky. Příběhy, které napsal sám život, sledovala Jana Počtová v průběhu tří let. Nyní vychází i knižně. „Máloco je podstatnější než vztah k ostatním lidem. Vztahy mě obecně fascinují svojí jinakostí a komplexností. Mám asi přirozený talent jako filmařka i v naslouchání lidem, což mi v práci pomáhá,“ tvrdí.

Váš dokument Šťastně až na věky vyšel i v knižní podobě. Proč?

Po každém díle z mé trilogie mě vždy s podobnou nabídkou nějaké nakladatelství oslovilo. Že by bylo zajímavé vydat film i knižně, protože do knihy se vejde mnohem víc. Zároveň že by bylo dobré se i po nějaké době k příběhům vrátit a trochu je rozšířit. Následný vývoj diváky zajímá. Nikdy jsem ale neměla čas to realizovat. Tentokrát ale redaktor Vojta Staněk byl tak prozíravý, že ke spolupráci přizval i o generaci mladšího Michala Beka, který tomu dal tu správnou knižní podobu. On to de facto celé napsal a já fungovala jako dramaturg. Pak jsme společně nad výsledným textem diskutovali.

Hodně se mluví o různých generačních rozdílech a specifikách. Pocítila jste to ve spolupráci s Michalem Bekem?

Neřekla bych. Pravda je, že v některých ohledech byl benevolentnější než já, ale já jsem se už dávno naučila, že moje osobní názory nebo pocity nejsou v práci podstatné. Dneska mají všichni pocit, že mají právo vyjádřit svůj názor nahlas. A že ho ostatní musí vyslechnout, protože je důležitý. Samozřejmě na jednu stranu tomu tak je, ale nese to s sebou i jistou zodpovědnost. Najednou zjistíte, že veřejný prostor je zanesený názory a málokdy se opírají o skutečné znalosti. Spíš je to o egu.

Podobně je tomu s tvorbou. Pro mě je to jakási výsada, kterou si musíte vybojovat. Máloco je v životě zadarmo. Je ale pravda, že můj pocit tak trochu vychází i z mé generace jako takové. Takže ano, každá generace má svá specifika. Teď o tom připravuji jeden cyklus pro Českou televizi, který se bude vysílat příští rok.

O co půjde?

Bude to série o tom, co jednotlivé generace představují a jak vznikaly. Protože když si uvědomíte politicko-ekonomické podmínky určité doby, je nasnadě, že musíte začít uvažovat i o tom, co je opravdu naše svobodná vůle či jaká „rozhodnutí“ za nás dělá svět okolo. Do jaké míry máme svůj život opravdu pod kontrolou. Každým filmem se snažíme ve společnosti něco změnit nebo na něco upozornit.

Bylo v případě Šťastně až na věky smyslem boření předsudků společnosti?

Přirozenou vlastností společnosti či člověka je, že se vždycky bojí něčeho, čemu nerozumí. Tomu pak uzpůsobuje i své chování. Reakce většinou je, že ty věci začnou odmítat nebo kritizovat. Je to přirozené. Zvlášť u starších lidí, kteří se stále méně v aktuálním dění orientují. Mně je třiačtyřicet a už to na sobě také vnímám, i já už spoustu věcí nechápu. Přijde mi podstatné, když vidím nějaký nový fenomén, který se prozatím týká menší skupiny lidí, na něj upozornit. Může se totiž brzy stát běžnou realitou. Je důležité ukazovat konkrétní příběhy, díky nimž můžeme přispět k tomu, aby lidé, kteří je nechápou, do nich nahlédli a přestali se jich bát.

Podle jakého klíče jste respondenty do dokumentu vybírala?

Vyhlásili jsme konkurz a já pak vybírala z lidí, kteří se mi přihlásili. Museli umět mluvit, být upřímní, mít chuť sdílet svůj příběh a hlavně mít potenciál, že tam nějaký příběh bude. A ano, museli splňovat požadavek atypického svazku. Vyhnula bych se ale označení extravagantní, protože mně to tak nepřijde. I když já mám možná vnímání posunuté. Společensky upřednostňujeme monogamní svazek, ale za mě je to mýtus. Opravdová monogamie, tedy mít jednoho partnera na život, je dnes už raritní. To se možná podařilo pár kamarádům z kostela, kteří měli první sex skutečně až o svatební noci. Ale z tohohle pohledu jsme my ostatní vlastně selhali. Pro nás se spíše hodí používat termín sériová monogamie.

Dokument se natáčel tři roky. Dá se předvídat, jestli tam potenciál bude?

Je to asi intuice. Roli hraje i režisérská zkušenost, protože zatímco někdo jiný by tam potenciál neviděl, najdu ho tam. Nebo z té reality vyberu věci, které mohou fungovat. Třeba ve filmu Nerodič z šesti postav tři zrovna úplně vývoj neměly, ale to ještě neznamená, že nebyly schopné zprávu o tématu předat. V dokumentu Šťastně až na věky se, myslím, podařilo docela dobře vybrat lidi, kteří změnu v životě měli. Třeba ne hned patrnou, ale například když se kouknete na příběh milenky Dagmar, tak u ní se vlastně za celou dobu natáčení nic moc nemění. Jenom graduje deprese ze vztahu. Ale to je právě ta věc, které si musíte režijně všimnout a zaměřit se na ni.

Jste stále se svými respondenty v kontaktu?

Díky tomu, že jsem řešila jejich další osudy, které v knize jsou, tak jsme kontakt obnovili. Některé jsem ale průběžně vídala i předtím. Jedna z postav se stala i mojí kamarádkou. Jiné vidím průběžně několikrát do roka. Život není nafukovací a nejde si do něj brát stále nové lidi bez toho, abyste nezanedbávali ty, kteří už v něm jsou.

Neuvažovala jste i o tom, že byste natočila také hraný film, ne dokument?

Jsem typ člověka, který by rád došel jednou ke zjištění, že nějaké věci umí, že je v nich dobrý. Po dvaceti letech u filmu se mám v oblasti dokumentu ještě hodně co učit. Je tam spoustu výzev. Některé věci bych mohla udělat jinak, líp. Přibírat si k tomu ještě úplně jinou disciplínu a zase se to učit od začátku se mi nechce. Raději jednu věc dokončím a budu ji pilovat, než abych začala něco jiného.

Dokumenty se natáčí dlouho. Jak jste na tom s trpělivostí?

Jsem spíš netrpělivá. Dokument má ale jedno specifikum a to, že nemůžete pracovat jen na jednom projektu. Ne v českých podmínkách. Neuživila bych se. Honoráře jsou opravdu nízké. Musíte proto paralelně pracovat na několika projektech, klidně i pěti. Když jsem třeba pracovala na Šťastně až na věky, současně jsem makala na dokumentu o mém dědečkovi a žádala o grant na vývoj. Do toho jsem točila film pro nadaci Karla Komárka o tornádu na Moravě. A vedle toho jsem ještě dělala třeba tři cestopisy z Paříže a Tanzanie. Takže přes týden jsem seděla ve střižně a o víkendu jsem odjela na Moravu točit tornádo. Na netrpělivost pak nemáte moc čas.

Letos na Českých lvech zazněla kritika na postavení žen u českého filmu. Jaký na to máte názor?

Já ani nevím, jestli se k tomu chci vyjadřovat. Chápu ten projev. Přijde mi dobrý na něco upozornit, zároveň mi ale přijde dobrý to udělat tak, abych se držela pravidel. Když vyžaduji respekt od ostatních, musím ho i dávat. Možná je to taky trochu smutná zpráva o naší společnosti. Že musíme dělat excesy, aby se vůbec na něco upozornilo. Ale ve finále se tady vracíme na začátek, zpátky k otázce nároků. Na co vlastně mám právo a na co už ne.

Já se v filmové branži pohybuju přes 20 let a mám různé zkušenosti. Ženské pohlaví má výhody i nevýhody. Myslím, že úplně nejabsurdnější historka byla, že mě jeden kameraman nevzal na projekt, v rámci kterého jsme spolu měli na tři týdny odjet do zahraničí, protože by to vadilo jeho přítelkyni. Na druhou stranu vidím i výhody a nepřijde mi fér si jen stěžovat. Když jste matka, tak neřešíte, jestli dáte přednost projektu před dítětem, protože chcete být s ním. Bude vždy priorita. Alespoň tak to mám já. Ale samozřejmě by bylo fajn, kdyby to fungovalo lépe a ženy se podobně nemusely rozhodovat.

Říkala jste, že pracujete na několika projektech najednou, na čem pracujete teď?

Stále řeším projekt o mém dědovi. Zdědila jsem jeho cestovní deník z roku 1937, ve kterém popisuje svou cestu na kole skrze předválečnou Evropu na Expo do Paříže. Chceme jet po jeho stopách a odkrýt Evropu dneška, z pohledu mladého člověka, kterým děda tenkrát byl. Je to obrovský projekt a jsme ve fázi shánění peněz. Bude to velmi nákladné. Archivy jsou drahé, a navíc chceme, aby byl dokument zčásti i animovaný. Do toho píšu scénář na dokument o generacích, další o sendvičové generaci a připravuji knihu, která by měla vyjít na Vánoce. Je toho hodně, ale to je dobře!