Článek
Barbora Strýcová definitivně pověsila tenisovou kariéru na hřebíček poté, co se stala mámou. Se sportem ale rozhodně neskončila. Vede k němu i obě děti a život bez něj si nedovede představit. Důkazem je prestižní bostonský maraton, kam se loni kvalifikovala. Jestli se ovšem na start letos na jaře skutečně postaví, to je zatím ve hvězdách.
Kromě rodičovské role má totiž ještě jednu další – a dost zásadní, která se týká jejího nejmilejšího sportu. Úspěšná a oblíbená tenistka také prozradila, čemu ji její děti Vincent a Josefina učí, proč jí tolik chybí její milovaná babička i to, kdo ji nejvíc vytáčí za volantem.
Patříte mezi osobnosti, které své soukromí sdílejí na sítích bez retuší a pozlátek…
Pro mě je důležité být na instagramu autentická. Jasně, ukazovat i hezké věci, ale někdy taky i pocity a emoce, které zrovna hezké nejsou. Někdo třeba zrovna prožívá to stejné, potřebuje sdílení a může mu to pomoct.
Spousta lidí přiznává, že ve chvilce volna občas bezmyšlenkovitě a trochu nepřítomně projíždějí sítě. Jak jste na tom vy?
S instagramem bych chtěla polevit, protože se občas přistihnu, že scrolluju úplně zbytečně a koukám na nesmysly, místo abych si třeba přečetla knížku. Takže bych chtěla změnit, aby toho času tráveného na sociálních sítích bylo méně.
Jste máma dvou malých dětí. Jak vypadá váš běžný den?
To je různé. Určitě do něj patří sport. Je pro mě důležité vyšetřit si na něj každý den tak hodinu a půl až dvě hodiny. Většinou to je tak, že jakmile odvezu Vincenta do školky, jdu sportovat. Je to pro mě zásadní věc, abych se cítila dobře. Abych byla dobrou mámou. Máme chůvu na hlídání, takže když hlídá mladší dceru, mám pro sebe i víc volna. Nechybí ani kroužky dětí, kam je vozím. Každý den je nabitý. Mám ráda, když jsou dny naplánované a utíkají. Nezapomínáme ale ani na zábavu, chodíme na hřiště nebo do herniček.
Udržovat dobré vztahy s babičkami a prababičkami bylo v naší rodině vždycky hodně důležité. Je to jedna z věcí, na které opravdu lpíme…
Máte nějaké rituály nebo momenty, které si s dětmi užíváte i při náročnějším programu?
Nevím, jestli je to přímo rituál, ale Vincent třeba rád dělá snídaně, tak u toho ráda asistuju. S Josefínkou si hrajeme, blbneme a smějeme se. To jsou věci, které mám ráda.
K pohybu vedete obě děti. Pozorujete u nich vyložený talent na nějaký sport?
Pro mě je důležité, aby se hýbaly a těch aktivit měly hned několik. Protože se potřebují rozvíjet a sport je do života důležitý. Mě provázel celý život a byla jsem k němu vedená odmalička. A ve stejných šlépějích jdeme já i moje sestra.
Vzhledem k tomu, že děti jsou ještě malé, nějaký velký talent u nich zatím nevidím. Samozřejmě chci, aby uměly tenis. Vincent už ho hraje a chodí i na fotbal a na gymnastiku. Josefina je ještě maličká, ale chodí na dětská cvičení. Takže ke sportu je vedeme, vidí to i u nás – s Petrem denně oba sportujeme. A když se nám nechce nikam jít, cvičíme doma.
Co jste si díky dětem uvědomila – naučily vás něčemu?
Učí mě každý den, a to především trpělivosti. Já jsem netrpělivý člověk a to s dětma tak úplně nejde. Učí mě zpomalit, protože čím víc spěchám, tím víc se věci hroutí. Chtěla bych být trpělivější a ne tak zrychlená. Ale jsem prostě taková, jaká jsem, i když se to snažím zlepšovat každý den. A jsou zkrátka dny, kdy to jde lépe a kdy to jde hůř.
Zvládnete si najít chvilku být s partnerem sami?
Ano, máme babičky, které rády pohlídají, takže ten čas pro sebe naštěstí máme a dokážeme si ho užít.
Loni odešla ve věku téměř 100 let vaše babička, na instagramu jste jí věnovala krásnou vzpomínku…
Babička byla důležitá osoba v životě celé rodiny. Byla pro mě vzor především v tom, jak žila, protože v sobě měla velkou sílu a energii a vášeň pro život. S covidem se věci maličko změnily, ale ona do svých 92 let jezdila na kole, cvičila tibeťany, chodila cvičit s kamarádkami… To, jakého věku se dožila, je neuvěřitelné. Udržovat dobré vztahy s babičkami a prababičkami bylo v naší rodině vždycky hodně důležité. Je to jedna z věcí, na které opravdu lpíme.
Před třemi lety jste se rozloučila s tenisovou kariérou, která z vás udělala hvězdu světové úrovně. Jak moc náročné to pro vás bylo?
Zase až tak těžké to nebylo. Už předem jsem si totiž řekla, že se na okruh WTA vrátím jen na pár měsíců. Chtěla jsem si to ukončit v hlavě. A chtěla jsem hrát před publikem a na turnajích, které jsem měla ráda, a kde byli lidé. Když jsem kariéru končila, tak jsem byla těhotná, a navíc to bylo v době covidové pandemie – hrálo se bez diváků a to bylo smutné.
V roce 2023, kdy jsem se na nějakou chvíli vrátila, jsme vyhrály debla na Wimbledonu a vyhrála jsem i pár zápasů v singlu. Měla jsem ze své hry opravdu dobrý pocit.
Co ale bylo složitější, bylo dostat se do života, kde není tenis. Pár měsíců mi trvalo zorientovat se, pochopit, že to není úplně o mně, tím spíš, když mám malé dítě, a že je to především o něm. Musela jsem si zvyknout a srovnat si to.
A od té doby vás nenapadlo, že byste se mohla ještě vrátit jako hráčka?
Vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Kariéru jsem ukončila přesně tak, jak jsem si přála. Vrátit se, na to jsem neměla vůbec chuť. Teď mě čeká nová výzva, a to je kapitánská role české fedcupové reprezentace. To je další výzva a úkol, na který se těším.
Letos vás možná čeká ještě jedna zásadní událost. Kvalifikovala jste se na legendární bostonský maraton, který se bude konat v dubnu. Kde se tahle myšlenka zrodila?
Myslela jsem na to, už když jsem aktivně hrála. Zkusit zaběhnout tenhle maraton jsem chtěla proto, abych zjistila, jestli to dám a jestli to vydržím nejen fyzicky, ale i psychicky. Nejdřív jsem se rozhodla běžet v Praze. Připravovala jsem se pilně zhruba od listopadu do května. A myslím, že jsem to zvládla vcelku dobře. Zaběhla jsem za 3 hodiny a 18 minut a tím jsem se kvalifikovala do Bostonu.
Moc ráda bych si tam zaběhla, ale nevím, jestli to časově vyjde, protože v tu dobu budu mít povinnosti s Fed Cupem a další záležitosti. Doufejme, že to vyjde, protože se na to těším opravdu moc. I když teďka nemůžu úplně běhat, protože mám zraněný kotník.
Sport.czKdyby to vyšlo, letěly by fandit i vaše děti?
Proč ne, oba jsou výborní cestovatelé. Letěla jsem s nimi sama z Ameriky, když malá ještě ani nechodila. Pro mě to bylo samozřejmě náročné, ale ony to zvládly úplně bezproblémově. Zatím musím taky zaklepat, že ani na palubě neprobíhá žádný pláč, jsou fakt skvělí.
Jak je to při cestách autem – ozývá se ze zadních sedadel často ono klasické: „Kdy už tam budééém?“
Ano, přesně tohle slýchávám! Sotva vyjedeme, následuje přesně tenhle dotaz. My v podstatě cestujeme jen autem. Mám svou milovanou Toyotu RAV4, na kterou nedám dopustit. Vejde se do ní totiž úplně všechno: kočárek, kolo, tříkolka, obě sedačky pro děti. Auto využívám dennodenně, jezdím s ním po Česku, po Evropě, na hory, všude. Co je taky důležité, a to už mám vyzkoušené, je mít na dlouhé cesty po ruce opravdu hodně svačinek.
Co nebo kdo vás dokáže na cestách nejvíc vytočit?
Myslím, že jsem aktivní řidička a umějí se mnou cloumat emoce. Občas mě vytáčí především chodci. Je ale skvělé, že moje auto disponuje signály, které mě upozorní, když se něco děje.
Umíte si při řízení i zanadávat?
Rozhodně. Ale za volantem si poslední dobou taky moc ráda zpívám. Josefína zpívá, když jezdíme do školky, tak zpívám i já.
Garáž.czPůsobíte silným a odolným dojmem, což je typické pro lidi narozené v Beranu. Umíte si někdy i poplakat, pofňukat nebo postěžovat? Já si vás tak totiž vůbec neumím představit.
Jsem sice Beran, ale myslím, že jsem i dost citlivý člověk, který si občas popláče. Umím být i křehčí a citlivější. Ale jinak jsem Beran každým coulem.
A jak jste na tom uznáváním vlastních chyb – s tím mají Berani někdy problém…
Odjakživa jsem velmi sebekritický člověk a chybu uznat umím – a umím se za ni taky omluvit.
V březnu vás čeká oslava kulatin. Projevuje se blížící se čtyřicítka nějak zásadně na těle nebo duchu?
Přiznám se, že na těle to nijak výrazně nepociťuju. Jasně, někdy, když se řekne nahlas, že mi bude čtyřicet, tak je moje reakce: „Ty bláho, už?“ Ale jinak se tím vůbec netrápím a fyzicky se cítím velmi dobře.
Co by vám k narozeninám udělalo radost?
Oslava s nejbližšími lidmi, na kterých mi záleží. Abychom si to užili: velká party, dobré jídlo a pití.
