Honza Dědek: Dceru jsem měl v třiapadesáti, tak doufám, že až půjde do školy, nebudu o holi

Když se řekne 7 pádů Honzy Dědka, většině diváků se vybaví známí hosté, uvolněná atmosféra a rozhovory, při kterých nebývá nouze o nejrůznější překvapení. Honza Dědek je také poměrně čerstvý otec, a tak se náš rozhovor točil nejen kolem zákulisí oblíbeného pořadu, ale samozřejmě došlo i na krásy a zákoutí pozdního rodičovství, výchovu dětí i nostalgii po devadesátkách…

Svou talkshow připravujete už téměř patnáct let, míváte ještě po takové době trému?

Vždycky. Před každým natáčením jsem nervózní, protože chci, aby to vyšlo, aby se lidi bavili, aby to fungovalo.

Vím, že nemáte rád, když vás označují za moderátora. Proč?

To je úplně jiná disciplína. Myslím, že moderátor je třeba Libor Bouček nebo Ondřej Sokol, Aleš Háma… Já se pořád považuju za novináře, který si povídá. V Americe tomu říkají „hostitel“. Prostě si zvete hosty a mluvíte s nimi – jako když někoho pozvete na narozeninovou party.

Stalo se, že vás některý host úplně odzbrojil, a vy jste nevěděl, co s ním?

Jedna herečka z Národního divadla, jméno raději prozrazovat nebudu. Pak mi spočítali, že z třiceti minut jsem mluvil dvacet šest. Ona jen krčila rameny, vrtěla hlavou a řekla asi dvanáct slov. Tehdy jsem tomu nerozuměl – ale od té doby jsem zjistil, že je to časté. Herci, když nemají kostým, scénář a nejsou v roli, jsou často takoví. Introverti. Říkají: „My jsme citlivé duše.“ A bojí se, že neřeknou nic zajímavého.

Takže se stává, že k vám někdo nechce přijít?

Těch je. Nemáme tolik času, abych je vyjmenoval všechny. Většinou jsou to chlapi. Někteří vám to řeknou narovinu: „To není můj formát. Necítím se tam. Nejsem vtipný.“ A já říkám: „Nemusíte být vtipný. Stačí být zajímavý.“ Ale oni se na to necítí. Dal bych dohromady padesát velkých jmen, která odmítla. A myslím, že u většiny to není osobní – prostě to není jejich svět.

I proto zvete lidi mimo showbyznys – je to pro vás takové osvěžení?

Přesně tak. Zajímavých lidí je přece kolem nás spousta. Třeba jaderná fyzička Adéla Chalupová. Lidi byli v šoku – modrooká blondýnka, kterou byste tipla na herečku nebo modelku, a pak z ní vypadne, že má titulů, že je ani nespočítáte. Je jediná žena pracující v jaderné elektrárně Temelín… Ani jsem nepobral všechno, co dělá. A byla strašně zajímavá.

Stalo se vám někdy, že jste vypustil otázku z pusy a v tu chvíli byste si ji nejradši ucpal? Jak se z toho dá vybruslit?

Blbě. Chvilku spoléháte, že to zachrání host – třeba bude předstírat, že neslyšel. A nebo musíte říct: „Ne, to bylo prostě blbý.“

A nějaký roztomilý trapas, na který nezapomenete?

To jsou momenty, kdy si připravíte věc a říkáte si, jak to bude úžasné. Třeba když tu byl pan Stanislav Bernard, pivovarník. Někde v rozhovoru řekl, že pivo Bernard pozná vždycky, i kdyby měl rýmu a ucpaný nos. Tak jsem si řekl: Výborně, uděláme slepou degustaci. Ale až když to začalo, došlo mi: Ty jo, co když to nepozná? Co když řekne, že je to plzeň? Tak jsme v háji. Naštěstí to poznal. Bylo to hodně na hraně.

A pak tu byl jeden politik, který říkal, že miluje operu a létá do velkých operních domů po světě. Tak jsme mu pustili tři operní pěvce, aby ukázal, že je pozná. Nepoznal. A to je fakt moment, kdy nevíte, co s tím.

A netrpíte po tak dlouhé době nějakou profesní deformací?

No… To se mi stalo několikrát. Sedím s kamarádem v hospodě u piva, povídáme si a mně v hlavě automaticky jede: „Tohle vyhodíme, to je o ničem. Tohle dáme na začátek. Tohle bude skvělý závěr.“ A pak si uvědomím: Proboha, to je kamarád, který mi vypráví, že se rozchází s holkou, a já si v hlavě dělám dramaturgii. To se mi stávalo.

Máte malou dceru. Jak vám změnila život?

Asi se opravdu začnete dívat na život jinak. A taky se začnete trochu bát. Já jsem pozdní otec, takže si říkáte: Ty jo, bylo by hezké být tu pro ni co nejdéle. Najednou začnete sledovat jiné věci. Do té doby máte pocit: Já to nějak dám, já se neztratím. Ale pak máte zodpovědnost za někoho jiného. A to si člověk uvědomí až ve chvíli, kdy to dítě drží v ruce.

Co vám proběhlo hlavou, když jste ji poprvé viděl?

Partnerka rodila císařem, takže ji odvezli a mně dali malou asi na čtyři hodiny. Byl to obrovský zážitek. A já tam seděl a říkal si: Co mám dělat? Byla moc hodná, pak ale začala plakat a sestřička z vedlejší místnosti říká: „Tatínku, ona se asi pokakala.“ A já: „Pardon, já to v životě nedělal.“ Tak mi to jednou ukázala. Za dvě hodiny říká: „Tak znova.“ A já už to zvládl.

Zní to jako klišé, ale dítě změní pohled na hodně věcí. Souhlasíte?

Rozhodně ano. Najednou zvažujete, jestli jít do divadla, kina či na koncert… A pak si řeknete: „Budu doma s malou. Už jsem toho viděl dost.“ Ten čas s ní je cennější. Jen ležím a dívám se na ni, jak se hýbe, vydává skřeky a objevuje svět… Pozorovat ji je lepší než pozorovat jakéhokoli herce na jevišti.

Myslíte, že budete ten hodnější, rozmazlovací typ?

Těžko říct. Mám jedno dítě, chtěl jsem holčičku – splnilo se. Obávám se, že ano, budu ten hodnější. Ale zároveň nechci vychovat rozmazlené dítě. Myslím, že dítě je odrazem rodičů. Čtu hodně knih a všude píšou: „Nezlobte se na dítě, že se rozčiluje. Kde to asi vidělo?“

A co teorie, že se děti rodí jako hotové bytosti a rodič je jen jejich průvodce?

Říká se to. Já spíš věřím tomu, že do tří let se to formuje. Do té doby údajně vnímá především neverbální věci. Nasává atmosféru doma – jak se rodiče baví, jak spolu fungují, zda je tam klid, nebo chaos.

Když se vrátíme k vašemu pořadu, máte pocit, že se mění, čemu se lidi smějí?

Ano, společnost zhrubla a je agresivnější, což se trochu promítá i do zábavy.

Čím to podle vás je?

Těžko říct. Možná je to tím, jak je dnes všechno rychlejší a méně sofistikované. Dřív jsme měli čas přečíst si dlouhý článek. Dneska chcete mít všechno na internetu za tři minuty. A humor se tomu přizpůsobuje. Navíc vulgarismus na jevišti funguje vždycky. To je staré pravidlo. Pan Svěrák říkal, že když dáte do věty jedno sprosté slovo, publikum se chytí. Ale není to jen o tom.

Stává se vám, že vycítíte náladu publika: že jeden večer je to super a druhý úplně jinak?

Poznáte to podle úvodního slova. Jak reagují. Ale nikdy jsem nepřišel na to, proč to tak je. Zkušení divadelníci říkají, že stačí jeden nebo dva diváci, kteří nakazí celý sál. Jednou jsme na výjezdu v jednom městě měli samé silné komiky – třeba Michala Suchánka. A publikum skoro nereagovalo. Po představení za mnou chodili lidi a říkali: „To bylo báječné.“ A já říkám: „Vždyť jste se skoro nesmáli.“ A dostal jsem odpověď: „My se tady moc nesmějeme…“

Netajíte se tím, že jste nemíval moc vysoké sebevědomí. Platí to pořád?

Ano. A myslím, že to souvisí s tím, v jaké době jsme vyrůstali. Jsem ročník 1972 a u nás to bylo takové: „Jasně, chápu, že něco umíš, ale nevytahuj se.“ Když jste řekla: „Hele, já jsem v tomhle dobrej“, tak jste dostala pohlavek z obou stran – od kamarádů i od rodičů. „Co si o sobě myslíš ?“ To byla běžná reakce.

A když se dneska podíváte na dvacátníky – v čem vidíte největší rozdíl?

Jsou sebevědomější. Víc si věří. Mají pocit, že není nic, co by nedokázali. To je skvělý. Umí se pochválit a umí pochválit i ostatní, mají neuvěřitelné možnosti – a využívají je. Trochu jim chybí úcta k autoritám, ale v tom nejlepším slova smyslu. A líbí se mi to jejich: „Po čtvrté neberu telefony.“ My jsme to neuměli. A nevím, jestli nám to nějak prospělo. Za mě ne.

A když si vzpomenete na devadesátky – netrpíte nostalgií? Všechno bylo tehdy otevřené a možné…

Zažili jsme úžasnou éru. Ale občas si říkám, jestli pro mě devadesátky nepřišly ve špatném věku.

Jak to myslíte?

V osmnácti jsem mohl psát do hudebního časopisu o čem chci… To mi vlastně stačilo, byl to pro mě splněný sen. Když dneska vidím, jaké byly možnosti, asi bych s devadesátkami naložil jinak.

Jak? Co byste vzkázal tomu osmnáctiletému Honzovi?

Možná: „Založ si vlastní časopis. Nebo rádio. Nebo něco svého.“ Ale říkám si, že bych možná stejně skončil u toho, že mi stačí ten pocit, že můžu. To bylo hlavní. Ten pocit svobody. Spousta lidí tehdy investovala, zakládala firmy, odjížděla do světa… Já na to neměl, abych se sebral a odjel. Takže jsem si to prožil po svém. A vlastně jsem spokojený.

Byl jste jako dítě upovídaný?

Asi jo. A hlavně jsem už tehdy psal. Dělal jsem rodinný časopis – někdy ve třetí, čtvrté třídě. Psaní mě bavilo odjakživa. V sedmé třídě jsem založil školní časopis. První číslo bylo psané rukou a byl tam rozhovor s brankářem Jiřím Holečkem. Neměl jsem fotku, tak jsem si koupil sportovní časopis, vystřihl ji a nalepil. Jo, porušoval jsem autorská práva, ale to jsem tehdy netušil. Jednou jsme dokonce se spolužákem vyrazili za Kájou Saudkem — a udělali jsme s ním rozhovor.

Říkal jste, že vám dcera změnila pohled i na sebe. Začal jste se o sebe i lépe starat? Prý jste dělal i jógu…

Zkoušel jsem to. Teď jsem přestal, ale uvažuju tak, že bych měl bych být schopný s ní běhat, jezdit na kole, bruslit… Měl jsem ji v třiapadesáti, tak doufám, že až půjde do školy, nebudu o holi. Takže jsem začal cvičit, upravil životosprávu. Přestal jsem pít alkohol – už před pěti lety, to s dítětem nesouviselo, ale hodí se to. A říkám si, že bych s ní rád šel na maturitní ples a zatancoval si s ní. Tak pro to něco dělám.

A jak relaxujete, na čem ujíždíte?

Hodně čtu a také chodím. Letos jsem šel Stezku Českem, ušel jsem asi 350 kilometrů. To mě baví nejvíc — jít sám, vstávat v půl páté, vyrazit se sluncem. Pod širákem nespím, na to jsem už starý a pohodlný. Ale rána v přírodě — to je pro mě to nejlepší vyčištění hlavy.

A s malou budete cestovat?

Doufám. A třeba půjde jednou se mnou.

A kdybyste jí měl dát jednu radu do života?

Ať dělá to, co ji bude naplňovat. Největší část života trávíme prací. A já mám kolem sebe tolik lidí, kteří dělají něco, co je nebaví. Takže ať se nebojí změnit směr. Když děláte to, co vás baví, ponoříte se do toho jako malé dítě do hry. Nevnímáte hlad, únavu, čas. Jste šťastní. To je podle mě cíl.

Martina Preissová: Doufám, že budu dobrá tchyně. Jak být tou špatnou jsem neměla kde okoukat