„Vážně nemocní jsou alergičtí na slovo bojuj!“ Lea Surovcová vydala knihu rozhovorů s lidmi na hraně života

Co zůstane, když se život ztiší a všechno nepodstatné odpluje? Známá reportérka a dokumentaristka Lea Surovcová se rozhodla naslouchat lidem, kteří se ocitli v náročné a pro některé závěrečné etapě života. V jejich vyprávění se zrcadlí radost, láska, lítost, hrdost… Není to vždy veselé povídání, ale mnohé věci si přitom uvědomíte. Především to, o čem je život a proč na něm začnou mnozí lpět až ve chvíli, kdy jej ztrácejí. Jak náročné bylo pro Leu Surovcovou přivést knihu Jenom chci bejt na svět?

V předmluvě píšete, že je vaše kniha pro každého. Není to ale zrovna odpočinkové čtení, proč by si ji lidé měli přečíst?

Tuhle otázku jsem si kladla od samého začátku. Proč v době smutků a různých frustrací ještě číst o utrpení druhých. Zároveň jsem ale věděla, že tohle téma má smysl i přesah. Tak jsem se do něj bez dalšího přemýšlení intuitivně ponořila.

A díky úžasným hrdinům knihy jsem záhy našla odpověď. Mně osobně dali obrovský dar si mnoho věcí srovnat v hlavě, dokud jsem zdravá. Od nemocných nebo vyléčených čtenářů mám zase zpětnou vazbu, že se v knize našli. Mnohé věci jsou nepřenosné a díky čtení pochopili, že je normální, jak se v danou chvíli cítili.

Jak moc náročné bylo ta často velmi smutná povídání zvládnout psychicky?

Všechny moje cesty po republice za jednotlivými příběhy byly velmi niterné, intenzivní a emočně náročné. Někdy jsem ty lidi viděla poprvé v životě a otevírali jsme témata, která si netroufnete řešit ani s nejbližšími. Byla to zvláštní alchymie. Určitě mi v tom vnitřním nastavení a komunikaci pomohla dlouholetá novinářská praxe, kdy se podobným tématům věnuju v ČT pravidelně. Bez této průpravy bych to nezvládla.

Přímo na místě to ale bylo navzdory tématu vždy velmi příjemné a vůbec se mi od těch lidí nechtělo odcházet. Vnímala jsem, že se vzájemně obohacujeme, ač to může znít jako klišé. Cesta domů byla horší, v hlavě mi vířily myšlenky i smutek, že toho člověka možná vidím naposledy.

Stalo se to?

Bohužel ano. Když mi ve třech případech přišla tahle smutná zpráva, tak jsem to vždy obrečela. Slzy tekly i při psaní. Ale pořád převládá ta základní myšlenka, že nám to všem dávalo obrovský smysl, a navíc jsem poznala úžasné lidi. A začala jsem sama chodit na terapii, abych mohla být oporou druhým i sama sobě.

Překvapilo vás něco, s čím jste nepočítala?

Nepočítala jsem s tím, že před sebou uvidím na první pohled zdravé lidi, kteří se smějí, mají elán, chuť do života, pracují, studují… A to všechno při terapiích, kdy jim často nebylo dobře. Vůbec jsem nepoznala, že je v tu chvíli někdo z nich třeba na opiátech, až tak silné osobnosti to byly. Nebylo to sezení u lůžka a vzdychání – před sebou jsem viděla život.

Je těžké si v takové chvíli udržet odstup?

Já o něj neusilovala. Bylo to o nich. Neměnila jsem jejich výpovědi, brala jsem, co mi řekli. Žiju stále každým příběhem, jsem s nimi v kontaktu, zajímám se o ně a sleduju je. A neskončilo to ani úmrtím, stále jsem v kontaktu s některými rodinami a těším se na návštěvu.

Takže vám kniha víc dala, než vzala?

Jednoznačně. Dopřála mi přehodnotit věci a nadechnout se. Zároveň ale nejsem tak dobrá, že bych si řekla „tak teď už mě žádná maličkost nerozhází“. Pořád se peru s malichernostmi, ale už jsem na lepší cestě vážit si víc sama sebe a svobody, kterou nám zdraví dopřává. Dala mi nová přátelství a ještě větší chuť žít!

Lidé často nevědí, jak s vážně nemocnými lidmi mluvit. Najdou v knize odpovědi?

Doufám, že ano. Zjistila jsem třeba, že většina z nich byla až alergická na slovo „bojuj“. Člověk tápe a myslí podobná podpůrná slova dobře, ale nemocného člověka bolí. Někdy stačí jen mlčet, být oporou a bez velkých vyptávání říct nemocnému „jsi prostě frajer, jak to zvládáš“.

Zároveň narážíme na někdy špatnou komunikaci z řad lékařů při sdělování fatální diagnózy. Taky se ukázalo, že mnozí nechtějí slyšet milosrdné lži a jsou rádi, když s nimi pak už paliativní týmy mluví na rovinu. Každý ale potřebuje něco jiného. Někdo diagnózu tají, někdo dělá osvětu na sociálních sítích a mluví o své nemoci otevřeně.

V čem je z vašeho pohledu upřímná zpověď tak cenná?

Protože vám může ukázat lepší směr a pochopení smyslu života i motivací. Naši hrdinové jdou v upřímnosti na dřeň. Většina z nich si sebe dřív nevážila, pořád chtěli být pro někoho. Teď jenom chtějí být. Užívají si každého dne, jsou přítomní. Nechtějí už být všude, vyhýbají se toxickým vztahům, dělají si radost. To nám v běžném běhu chybí – zastavit se a některé věci přehodnotit.

A co je z vaší zkušenosti hlavní chyba v situaci, kdy se dozvím neúprosnou diagnózu?

Pohřbít se předem. Naděje tady jsou. Nikdy jsem v kůži těch, co to zažili, nebyla, ale na tomhle se všichni v knize Jenom chci bejt shodli.

Čeho lidé ve stáří nejvíce litují a co dělat, abyste se mezi ně nezařadili?