Veronika Čermák Macková: O rozvodu s Hynkem, terapiích, novém filmu Neporazitelní i o naději v lepší zítřky

Film, o kterém se bude ještě dlouho mluvit. I tak by se dal představit nový snímek Neporazitelní, který zítra vstupuje do kin. Drama o odvaze, síle mezilidských vztahů, odhodlání a schopnosti najít naději i tam, kde se zdá, že už žádná není… A až budete odcházet z kina, velmi pravděpodobně vás ovládne pocit, že i vy dokážete, cokoli si zamanete. Tak silně na diváky příběh o životních prohrách i vítězstvích působí.

„Je to film o hrdinství, o tom zvednout se a jít dál. Společnost by si zasloužila nálož inspirace od hrdinů z filmu Neporazitelní, aby si připomněla, že svět na tom možná není tak špatně, jak si někdy myslíme,“ říká k tomu Hynek Čermák, který má v Neporazitelných jednu z hlavních rolí.

Při některých scénách divákům běhá doslova mráz po zádech, při dalších se zas ženou do očí slzy dojetí. Nejsilnější poselství nového českého snímku je skutečně v emocích, které vyvolává. I o nich jsme si povídaly s herečkou Veronikou Čermák Mackovou – i ona v Neporazitelných hraje.

Musím říct, že jsem po dlouhé době viděla český film, na který se nejen dobře kouká, ale zároveň je z něj člověk dojatý a říká si: Tak o tomhle ten život asi vážně je. Působil na vás také tak?

Ano, je velmi emotivní a i já jsem uronila slzičku.

Nemáte pocit, že podobné příběhy, ve kterých lidé i přes obrovské životní kotrmelce, překážky a hendikepy dokážou jít za svým cílem a být tak tím nejlepším příkladem pro ostatní, kolem nás chybí?

Určitě by bylo fajn, kdyby kolem nás bylo víc inspirativních příběhů a hrdinů. Někdy mám pocit, že ve společnosti chybí naděje, nějaká vize dobré budoucnosti. V našem příběhu se ale rozhodně najde. Je v něm dobře patrné, že v životě můžete velmi snadno hodně ztratit a dostat se až na úplné dno, ale také to, že když se nevzdáte a dokážete chytnout příležitost za pačesy, vaše druhá šance se stane vítězstvím. Film Neporazitelní tak může diváky motivovat a dodat jim potřebnou naději.

S dovolením bych ještě dodala slovo optimismus. Nemáte pocit, že právě toho se nám jako společnosti v poslední době moc nedostává a převládá spíše negace?

Máte pravdu, vnímám to podobně. Negace se na nás hrne ze všech stran. A také je fakt, že někteří lidé opravdu nemusí žít úplně lehký život a dá se pak pochopit, že se třeba propadnout do frustrací, místo aby viděli život růžově a pokoušeli se se svým osudem něco udělat. Právě o tom je tenhle náš film, že když se dokážete zakousnout a vytrváte, může být i váš život lepší a hezčí.

A nehrají v tom všudypřítomném pesimismu roli i sociální sítě? Sama jste na instagramu poměrně aktivní…

Až tak moc zase ne. V poslední době vnímám sítě spíš negativně, ale nechci být pesimistka a ztrácet naději. Ale myslím, že čeho je moc, toho je to prostě příliš. A toho zlého obsahu, který přináší především rozčarování nebo frustraci, na mě vyskakují přehršle. Když negativní zprávy a hejty vidíte na sítích denně, otiskne se to do vás, do vašeho myšlení, vnímání…

Jako nejlepší lék na tenhle bol vidím vyhledávání obsahu, který vás zajímá, něco veselého. Já mám kupříkladu ráda zvířata, takže mi algoritmy pořád nabízejí videa s nimi, což je ideální. A občas není na škodu sítě prostě vypnout.

Což třeba nejmladší generace prakticky nedokáže. Máte pocit, že jsou na tom i ve srovnání s tou vaší vlastně hůř?

Těžko říct, ale z mého pohledu to asi mají opravdu těžší. Já jsem sítě začala používat až později, někdy před patnácti lety, instagram jsem si založila tuším v devatenácti, všechno bylo ještě plenkách, skoro jsem ho nevyužívala. Od té doby se z něj stala obrovská mašina na fotky, videa, reklamy a požírač času i reality.

A kam se to podle vás může ještě posunout – třeba s nástupem umělé inteligence? Používáte ji?

Na něco ano, AI má dobré i špatné stránky. Dá se zneužít jako cokoliv jiného.

Ve filmu říkáte bývalému příteli jednu větu, která mně utkvěla: Pomohla jsem ti k tomu, že už mě nepotřebuješ. Jak moc je pro vás v životě důležitá svoboda?

Myslím, že je důležitá v každém partnerství i přátelství. A když v ní narazíme na své hranice a potřeby, mělo by se o nich mluvit, bez toho to nejde. Zásadní pro mě je, aby ve vztahu byli oba svobodní a zároveň spolu. A mohli se na společné cestě vzájemně doplňovat.

S tím do velké míry souvisí případný kultivovaný rozchod, když se vztah vyčerpá nebo zkrátka dojde na svůj konec. To se zrovna vám při rozchodu s vaším mužem povedlo a máte stále velmi dobré vztahy. Máte nějaký recept, jak na to?

Na to si asi každý musí přijít sám. Já v tom receptu můžu zdůraznit ingredience jako lidskost či dobrota. A také by se nemělo zapomínat na lásku, vzájemnou úctu, zkrátka vážit si jeden druhého jako člověka. Chápu ale, že ne všechny vztahy jsou procházka růžovým sadem.

O vás se ale psalo, že jste po rozchodu musela začít navštěvovat terapeuta…

Bulvár si má slova samozřejmě přikrášlil sám pro sebe a udělal z nich senzaci, která se navázala na náš rozchod. Já jsem k terapeutovi skutečně chodila, ale dávno předtím. Mít terapeuta v rámci mé profese mi přijde jako dobrý krok. A taky je vhodný, když si potřebujete odpovědět na nějaké otázky.

Doporučila bych návštěvu psychologa nebo psychoterapeuta každému, zejména ve chvíli, kdy máte sám o sobě nějaké pochyby či problémy a přemýšlíte co s tím. Docházet na terapie není slabost, nic, za co by se měl člověk stydět, ale odvaha. Říká to o vás, že chcete problémy řešit, chcete, aby vám bylo líp. Chodila jsem k různým terapeutům asi sedm let a považuju to za jednu z nejlepších investic do svého života, posunulo mě to jako člověka.

Říkáte odvaha, bohužel chodit k psychologovi mělo především pro starší generaci punc něčeho nepatřičného, o čem se raději nemluví. Máte pocit, že se dnes na terapii už nahlíží jinak?

Určitě. Dřív se říkalo, a možná i stále bohužel říká, že kdo chodí k psychologovi, je „blázen“. Dnes mladší generace už ale naštěstí chápe, že nechat si pomoci od odborníka je v pořádku a není na tom nic trapnýho. Mladí lidé mi přijdou otevřenější, empatičtější a ochotní o emocích mluvit. A to považuju za absolutně skvělé.

Když jsme u té otevřenosti, vy jste rozchod s vaším mužem oznámili veřejně na instagramu. Když se ohlédnete, bylo to správné rozhodnutí?

Za mě ano. Myslím, že to bylo ku prospěchu věci, že jsme ho veřejně sdíleli, dostali jsme samé pozitivní reakce. Ten náš způsob rozchodu možná inspiroval hodně lidí, kteří taky touží rozejít se v podobném respektujícím, klidném duchu. Aby konec jejich vztahu nebyl doprovázený zbytečnou podlostí, zlostí či nějakou nevrlostí, špatnou energií – prostě zlem. A za to jsem opravdu ráda, že jsme s Hynkem ukázali, že to jde i jinak.