Článek
Sešly jsme se v příjemné kavárně na Vinohradech, a i když bylo celý den pošmourno, nevlídno a deštivo a já měla chuť zalézt spíš s knížkou pod deku, ona mě doslova nabyla energií. Denisa Nesvačilová přišla s úsměvem od ucha k uchu, bezprostřední, plná života a začala vyprávět.
Z původních otázek, které jsem měla připravené, jsme jich probraly tak půlku. Protože po chvilce už to nebyl rozhovor herečky s novinářkou, ale neuvěřitelně příjemný a zábavný pokec dvou ženských. O práci, o životě, o chlapech, o lásce i milostných zklamáních.
V kinech aktuálně běží film Milion, kde hrajete Alici, mladou kabaretní umělkyni, zpěvačku a tanečnici. Její dědeček v podání Jiřího Lábuse vyhlásí soutěž – komu se jako prvnímu v rodině narodí miminko, dostane milion eur…
Jenže nikomu se teď mít dítě moc nehodí, nebo mu v tom něco brání. Stejně to má i moje Alice. Nemá totiž chlapa, se kterým by mohla mít dítě, navíc ji chlapi ani moc nezajímají, soustředí se na svoji práci, kariéru.
Je to ale romantická komedie, takže předpokládám, že se nějaký chlap nakonec najde…
To samozřejmě nebudu prozrazovat, ale nějací kluci se kolem ní samozřejmě ochomýtat budou.
Máte vy sama s tou postavou něco společného?
Vlastně jsem to s chlapy jeden čas, tak kolem pětadvacítky, měla podobně. Fungovala jsem v práci, ta pro mě byla alfa omega, a chlapi mě moc nezajímali. Žádný vztah jsem nechtěla, říkala jsem si, že by mě to jen brzdilo. Navíc v té době kluci mého věku byli všichni tak trochu hovada. Chodili jen po hospodách, po pařbách, a to mě nebavilo. Ale takovým obdobím jsme si asi někdy prošly všechny… Já už jsem teď velká holka, takže vím, že je potřeba myslet i na lásku, protože je důležitá.
Práce je jedna věc, ale je tu i osobní život, odpočinek a relax. Ten je také potřeba. Umíte odpočívat?
Moc ne. Teď jsem si toho nabrala trochu víc a všechno musím stihnout, když jsem se k tomu zavázala, takže tak. Nikoho přece nezajímá, že mě třeba strašně bolí koleno a že nemám ani čas s tím zajít k doktorovi. Je to přece moje blbost, že jsem kývla na tolik věcí. Ale když mně se všechny tak líbily!
Takže kdybyste měla celý den volno, co byste dělala?
Šla bych na ortopedii s kolenem! A pak možná do sauny a na nějakou velkou procházku. Letos jsem nestihla ani jít na houby. A asi bych nakoupila a naplnila doma lednici a možná bych třeba stihla i vyžehlit tři koše prádla, co máme doma. Ale tak jeden volný víkend v měsíci se snažím mít. Abych se mohla trochu zastavit a dát to do kupy doma, abychom tam nevybouchli, abych se vyspala, abychom byli s přítelem spolu.
Mluvíte o domově, co to pro vás znamená?
Já ho teď vlastně tak trochu hledám, protože jsme čerstvě přestěhovaní a zvykám si. Chybí mi zatím ještě takové to „moje doma“, protože to mám většinou spojené s daným bytem. A tenhle je ještě moc nový. Můj domov je můj gauč, ten jsem si naštěstí přestěhovala. A taky moje obrázky, knihy, deskové hry… Je to asi hrozné, ale já mám to své doma vázané na různé, někdy až prazvláštní materiální věci. Ale takové to vyšší doma se samozřejmě odvíjí od toho, s kým v bytě žijete. Tento člověk vám dává klid, je vaším přístavem.
Tím je pro vás zřejmě váš přítel, se kterým už jste asi dva roky. Není ze světa showbyznysu, což je od vašich předešlých partnerů změna. Je to výhoda mít partnera mimo uměleckou branži?
Tak já těch kluků neměla v životě moc a Michal není můj první přítel mimo branži. Je druhý, a to už se v podstatě vyvažuje s počtem těch, kteří z branže byli. Takže se to jeví skoro jako odborná studie. Můžu tak odborně říct, že mít kluka mimo branži je super. Ale není to pro každého umělce.
Proč ne?
Já si totiž myslím, že když je někdo ze sebe takzvaně poprděnej a potřebuje, aby nad ním ten partner ochal a achal, nosil ho na rukou, obdivoval ho, tak mu to s advokátem z korporátu, co řeší jadernou energetiku, fungovat nebude. Ten se z vás totiž nepo*re…pardon, ale budu mluvit tak, jak to je. Tomu je úplně jedno, jak jste večer vystřihli Shakespeara. Takže pokud potřebujete naklepávat polštářky, tohle není pro vás.
A vy obdiv od partnera tedy nepotřebujete?
Ne. Vlastně to nemám ráda, až by se dalo říct, že mě to obtěžuje. Jsem strašně šťastná, že se spolu bavíme úplně o jiných věcech, než je divadlo nebo film, že má takový bezva nadhled, a když já si občas bláznivě vylítnu do nějakých svých výšek, tak on mě hezky, něžně a hlavně trpělivě stahuje zase dolů na zem.
Když už je řeč o vztazích a lásce, samozřejmě nelze vynechat, že jste si před pár lety prošla velmi nepříjemným a veřejně propíraným vztahovým trojúhelníkem. A asi taky velkým zklamáním. Jsou podobné životní propady něčím, co vás nakonec posílí, posune dál, něčemu naučí?
Určitě. Člověka vždycky posílí, když se po čase dokáže na věci podívat s nadhledem, odstupem, třeba i sebekriticky. Když jste schopni sebereflexe, vždycky vás to asi něčemu naučí. To se mi dělo s každým rozchodem, každý mě něčemu naučil. A navíc já jsem trochu ezo, což je tedy trochu paradox, protože jsem zároveň i totální cynik, ale jsem přesvědčená, že se mi všechny věci dějí pro nějakou vyšší věc.
Jak tohle myslíte? Jaká vyšší věc je v tom, když vám někdo zlomí srdce?
Zkusím to říct jinak. Mám trošku pocit, že jsem teď na světě naposled, a že tady nejsem pro nějaké své osobní dobro a prožitky, ale abych narovnávala lidi a věci kolem sebe. Třeba z něčeho vyjdu se zlomeným srdcem nebo jinak dostanu za uši, ale někomu jinému to pomůže. Že když někdo potřebuje nakopat zadek, aby nefňukal, já to udělám, ačkoli za to pak zaplatím. Nebo naopak, když někdo potřebuje obejmout, aby se vybrečel, já to udělám, i když si to odskáču. A paradox je, že poslední roky pořád někoho zvedám, někam ho směřuju, a přestože to občas bolí, je mi v tom hrozně fajn.
Vlastně si tedy užíváte, když vás někdo zraní, zlomí vám srdce, ublíží vám?
Vlastně jo. Mě se vždycky něco stane, pak to chvilku bolí, ale zase se pak většinou velmi rychle oklepu a je mi fajn. Já jsem jako igráček… Spadnu, zvednu se a ťapu dál.
Ale pokud ta vaše teorie platí, tak je to vlastně smutné. Jste tu pro dobro druhých, ale co vaše osobní dobro?
Toho jsem si užila dost třeba v jiném životě. Ale ne, vážně, vždyť já se mám taky dobře. Mám krásný život, jsem spokojená v tom pracovním i soukromém. Jen mám prostě někdy pocit, že tu nejsem proto, abych vymyslela lék na rakovinu nebo vyvinula auto na vodík, ale spíš proto, abych česala kožíšky ostatním. A ten výraz, kterým na mě teď koukáte, je fakt boží. Myslíte si, že jsem magor, že jo. Já se vám nedivím.
Ne, vůbec. Já jsem jen fascinovaná tím, jak někdo může o svých trápeních a problémech mluvit tak radostně a ve vtipu. Nicméně zpátky k tomu, co vás vaše milostné karamboly naučily. Je něco, co byste už neopakovala, chyba, které už se v lásce nedopustíte?
Naučila jsem se to, co jsem tušila už mnohem dřív. Věřit své intuici. Mám pocit, že nejen já, ale většina z nás má občas takové to šimrání, které nám šeptá, že tohle ne, tohle bude blbě a podobně. Ale my na to nedáme. Takže jakmile mi v jakémkoli vztahu začne tohle šimrání, zpozorním. Už nad ním nemávám rukou, ale naopak mu věnuji pozornost. A minimálně si všechno víc prozkoumám.
A většinou pak zjistíte…
Že to šimrání mělo pravdu. Jenže málokdo poslouchá intuici. Vždyť to znáte. Vaše kamarádka chodí s debilem, vy to víte, ona to tuší, vy se jí to snažíte nějak říct, ale výsledek nula. Je zamilovaná, intuici neposlouchá. A o půl roku později se zamilujete vy a taky chodíte s debilem. A ví to vaše kamarádka, vy to taky tušíte, ale jste zamilovaná. A vlastně si neposloucháním intuice všechny jen prodlužujeme trápení. Takže moje nově nabytá zkušenost je, že jakmile tušíte, že je to debil, prozkoumejte to pořádně, a když se to potvrdí, což se asi stane, prostě pryč od něj. Usekněte si ten ocásek, jsme jako ještěrky, on nám zase naroste. Fakt nemusíte půl roku chodit s dementem a pak se z toho dva roky léčit. A všechny známe ty vztahy, kdy si pořád říkáme, on se změní, on dostane rozum…Ho*no. Nic se nezmění, jen se budeme déle trápit.
Bavíme se tady o poměrně citlivých až soukromých věcech. A právě soukromí je vzhledem k vaší práci ožehavé téma, obzvlášť v době sociálních sítích. Jak to s nimi máte? Být bez nich asi pro vás není možné.
Úplně asi ne, potřebuju je jako prostor, kde dát fanouškům vědět, že je premiéra něčeho, že jsou ještě lístky na to či ono divadelní představení a podobně.
Nicméně působíte velmi bezprostředně, impulsivně, takže si představuju, jak dostanete nápad, nasdílíte nějakou fotku ze svého soukromí a druhý den se chytáte za hlavu, co jste to provedla.
Já jsem impulzivní a bezprostřední, ale na sítích to umím korigovat. Nestalo se mi snad nikdy, že bych zveřejnila něco, s čím bych pak měla problém. A když tam sdílím něco ze soukromí, jsou to neškodné věci, kterými chci fanouškům naředit ten čistě pracovní obsah. Nevadí mi dát na instagram fotku z dovolené v Itálii… Tak jsme byli v Itálii, co je na tom.
Takže máte sociální sítě vlastně celkem ráda?
Ale docela jo, jediné, s čím mám trochu problém, je, že zrovna instagram je takový pinďoland.
Pinďoland?
No, jakože není den, aby mi nějací chlapi neposlali fotku svého víte čeho. Co si jako myslí, že na to řeknu? Když ani nenapíšou pozdrav nebo něco milého, vyznání lásky, nic… Jen pošlou fotku. Co čekají? Občas, když jsem si třeba toho pána rozklikla a viděla, že má ženu a děti, tak jsem mu napsala něco ve smyslu: Jé, vy máte ale hezkou manželku, nechtěla by s námi zajít na kafe? Ale nejlepší je zablokovat. Mohla bych stokrát říct, ať mi nikdo takové fotky neposílá, mohla bych si každé ráno dát na profil: „Ne, ani dnes mi, prosím, neposílejte fotky svých pinďourů“, a stejně by někdo nějakou poslal. Takže blokuju, blokuju a blokuju.
Pojďme teď zpátky do minulosti. Zjistila jsem o vás, že jste se v dětství vrcholově věnovala gymnastice. Vlastně jste kvůli tomu měla i individuální studijní plán a na základní školu jste moc nechodila. Skončila jste ale po těžkém úrazu obratle… To asi nebylo jednoduché období.
To bylo tehdy hodně těžké. Mívala jsem třífázové tréninky, víkendy jsem trávila na závodech. Do školy jsem fakt nechodila, učila jsem se doma, individuálně, a pak chodila na srovnávací zkoušky. Gymnastika byl tehdy celý můj svět, o který jsem během chvilky přišla. Navíc po úraze hrozilo, že zůstanu na vozíku. K tomu všemu se rodiče tehdy rozváděli, takže to bylo po všech stránkách děsné období. Hroutil se mi celý svět, který jsem do té doby znala. Ale zase, teď s nadhledem a odstupem, bylo to také období, které mě i mámu nesmírně posílilo, a troufám si říct, že i díky téhle zkušenosti jsme dnes tam, kde jsme. Máma musela být neskutečně statečná, protože já měla strašné stavy a věděla, že bez ní to nezvládnu. Ale vlastně i já musela být statečná a zvládnout to, protože jsem věděla, že další ránu už máma neustojí. Takže jsme byly statečné obě, jedna pro druhou. A dnes máme naprosto super vztah. Vidíte, zase se potvrzuje ta moje bláznivá ezo teorie! Všechno, co se mi děje, mě nakonec posílí a někomu jinému pomůže.
Sice jste říkala, že tu nejspíš nejste kvůli vlastnímu osobnímu dobru, ale přesto: Máte třeba nějaké sny a touhy? Pracovní i soukromé?
Je spousta věcí, na které bych si chtěla v životě sáhnout. Ale jsem zároveň pokorná k tomu, co je, co mám, takže si nic takhle neobjednávám. Ale samozřejmě jsou věci, které bych si ráda splnila. V soukromí o tom často mluvím, tak si to snad přivolám…Věřím v sílu myšlenky. A pak si sním, jak si pořídíme starou velkou chalupu, třeba na Kokořínsku. S velkými kachlovými kamny, obyvatelnou po celý rok. A taky by se mi líbilo tam mít kozu. To je taková moje romantická představa, protože já mám v podstatě nejvíc ráda úplně obyčejné věci.
