Ženy, které na OnlyFans vydělávají miliony. Film Virtuální přítelkyně ukazuje radikální proměnu pornoprůmyslu

Za ojedinělým projektem stojí režisérka Barbora Chalupová, spoluautorka dokumentu V síti, věnovanému problematice zneužívání dětí na internetu, který před časem šokoval veřejnost a vyvolal silnou společenskou odezvu.

Její nový film Virtuální přítelkyně sleduje tři ženy, které se snaží živit tvorbou erotického obsahu na platformě OnlyFans. Reaguje tak na fenomén, jenž v posledních letech zásadně proměnil intimitu, vztahy a otřásl celým pornoprůmyslem. Uživatelé si od tvůrkyň předplácejí exkluzivní obsah, fotografie, videa i živé přenosy.

Na celém světě působí na OnlyFans více než 4,5 milionu aktivních tvůrkyň i tvůrců, přičemž v České republice je tato platforma spíš v začátcích. Přesto už dnes vyvolává debatu o hranicích soukromí.

Ale kdo jsou ženy, které tak vydělávají i miliony? „Když mě Bára Chalupová s filmem oslovila, nejvíc mě překvapilo, jak otevřeně ženy z OnlyFans mluví o věcech, které jsou pro většinu společnosti stále velmi intimní. Pro ně je to běžná součást života, práce i identity,“ říká producentka filmu Pavla Klimešová. Podle ní je kontrast mezi jejich samozřejmostí a naší společenskou rozpačitostí nesmírně zajímavý a vypovídá mnoho o tom, kam se vztahy a pojetí intimity v digitální době posunuly.

Natáčení dokumentu Virtuální přítelkyně trvalo něco málo přes rok, přípravy o něco déle. „Bylo velmi náročné najít protagonistky, které by byly ochotné pozvat filmový štáb na rok k sobě domů – do prostředí, které je sice jejich pracovním prostorem, ale zároveň nesmírně intimním. To se nám nakonec podařilo a za takovou míru důvěry jsem nesmírně vděčná,“ říká režisérka Barbora Chalupová, kterou jsme při příležitosti premiéry filmu vyzpovídali.

Po dokumentu V síti jste se opět pustila do společensky silného tématu. Proč zrovna fenomén OnlyFans?

Už delší dobu mě zajímá, jak digitální svět proměňuje naše vztahy, intimitu a vnímání těla. Po filmu V síti, který ukazoval, jak internet může být nástrojem manipulace a zneužívání, jsem chtěla nahlédnout na opačnou stranu. Tam, kde lidé své tělo a intimitu naopak sami vědomě nabízejí a monetizují.

OnlyFans je fascinující fenomén, který na první pohled slibuje svobodu a nezávislost, ale při bližším zkoumání odhaluje i nové formy tlaku, zranitelnosti a nerovnováhy. Zajímalo mě, jak tahle práce skutečně vypadá, kdo ji dělá a co to znamená nejen pro ženy samotné, ale i pro jejich partnery, rodiny a i ty, kdo jsou na druhé straně monitoru.

Měla jste při natáčení chvíle, kdy jste pochybovala, jestli nejdete příliš daleko – nebo naopak, že by bylo fér ukázat i víc?

Nechtěla jsem nikoho zranit ani vystavit zbytečnému tlaku. Chtěla jsem, aby byl celý proces natáčení naprosto transparentní, abychom se všemi natáčeli s jejich plným vědomím a souhlasem. Spíš než o hranice etiky šlo ale o důvěru, aby mě pustily opravdu blízko. Zároveň jsem si dávala velký pozor, abych nesklouzla do bulváru, ale ani k moralizování. Cílem nebylo šokovat nebo soudit, ale ukázat každodennost v takové práci bez příkras. Takovou, jaká skutečně je.

Sledujete, jak se fenomén OnlyFans proměňuje?

V zahraničí je vidět silný trend profesionalizace. Vznikají agentury, produkční domy i marketingové týmy, které ženám „pomáhají“ s obsahem, ale často je zároveň znovu dostávají do pozice závislosti. Původní myšlenka, že jde o svobodnou a bezpečnou práci bez prostředníků, se tím vytrácí. Zároveň je potřeba říct, že uspět se podaří jen malému procentu tvůrkyň, zvlášť těm, které pracují samy bez podpory agentur. Všechny ale nesou stejné riziko: že po neúspěchu zůstane jejich intimní obsah v rukou uživatelů, kteří ho dál sdílejí nebo přeprodávají.

Film ukazuje, že ženy na OnlyFans často hledají nejen finanční svobodu, ale i kontrolu nad vlastním tělem a obrazem. Jak o své práci mluví?

Racionálně a otevřeně – až mě to překvapilo. Většina z nich tuhle práci chápe jako podnikání: mají strategii, plán, dělají marketing, sledují data. Ale zároveň v tom zůstává silný emoční prvek. Ony prodávají nejen svůj obraz, ale i pozornost, čas, náklonnost. Často říkají, že to primárně není o sexu, ale o komunikaci. A to je možná to nejzajímavější: že intimita a blízkost se dnes dá prodávat v podobě zprávy „dobré ráno <3“ a fotografie nahoře bez.

Co vám tyto ženy ukázaly o dnešní ženské sebejistotě, hranicích a odvaze být vidět taková, jaká opravdu jsem?

Že ženská sebejistota má dnes mnoho podob. Zároveň ale také to, že svoboda má své hranice a že za možnost být vidět se někdy platí vysokou cenu: absolutní ztrátou soukromí, odsouzením okolí nebo psychickým tlakem vedoucím k depresím.

Bylo pro vás osobně těžké udržet si odstup – nehodnotit, jen pozorovat a porozumět?

Ano, ale právě to považuju za klíč k dobrému dokumentu. Nechtěla jsem soudit, chtěla jsem porozumět. Věřím, že když člověk netočí z pozice nadřazenosti, ale zvědavosti, divák to pozná.

Jaké reakce očekáváte od publika – může film otevřít podobně silnou společenskou debatu jako V síti?

Nemyslím, že vyvolá tak silný šok. Vztahy, o kterých v rámci platformy OnlyFans mluvíme, jsou konsensuální a odehrávají se mezi dospělými lidmi. Věřím ale, že otevře důležitou debatu. O tom, jak dnes vnímáme blízkost a hranice mezi virtuálním a skutečným světem. O tom, proč tolik mužů hledá pozornost jinde a proč tolik žen cítí potřebu být viděné online. Ten film neukazuje viníky ani oběti, spíš nastavuje zrcadlo naší digitální době.

Velký rozhovor s Aňou Geislerovou o životě: Jaká je matka a proč se i velké hvězdy oblékají na červený koberec na záchodě