Článek
Původní stavení přebudovali od základu, takže dnes evokuje letní dům na francouzském či italském venkově, kde manželé ostatně také hledali inspiraci. „Přestože já mám hlavní slovo v těch podstatných věcech, jako je třeba náš vztah k Severní Koreji a o těch nepodstatných věcech, například jak to u nás vypadá, nebo co uděláme s mýma prachama, rozhoduje Žaneta, tak vkus máme stejný,“ žertuje Slezáček. Ale pravda je, že na stylu bydlení, k němuž je podle jeho slov inspirovaly dovolené strávené převážně v Itálii, se se ženou skutečně shodli, a dokonce uvažují o tom, že by se na stáří někam mezi Gardské jezero a Veronu přestěhovali.
Hlavně pryč od barů
Ačkoli o stěhování na venkov přemýšlel už dřív, protože rád chová zvířata, hlavním impulzem byla podle herce jeho snaha skoncovat s pitím. „Prostě bylo nutné přestěhovat se někam, kde nejsou bary. V naší vesnici je jediná hospoda a do té raději chodit nechcete,“ přiznává rodilý Ostravák s tím, že vždycky žil ve městě a město miluje, dokonce i na dovolených ho zajímají hlavně města, ale zjistil, že venkovský život mu vyhovuje. „Když byli kluci malí, výhody venkovského života byly obrovské. Děti prostě vystrčíte před dům a nic neřešíte. Víte, že je nic nepřejede, ani je nikdo neukradne, v podstatě se jim nemůže nic stát. Na druhou stranu, jak rostou, stává se život mimo město samozřejmě složitějším, protože je musíte rozvážet na různé kroužky. Ale tuto fázi jsme zdárně překonali, kluci už jsou téměř samostatné jednotky, Andymu je třináct, Koljovi sedmnáct, takže už spoustu času tráví i u své přítelkyně,“ vysvětluje herec, který kromě účinkování v několika divadlech v Praze i v Ostravě, moderování a vysílání podcastu Med a peří připravuje i první film podle vlastního scénáře.
Kde je šťastná moje žena, tam jsem šťastný já
Přiznává, že on sám by čas od času nějaké útočiště v hlavním městě uvítal, zvlášť když se třeba v noci vrací ze zájezdového představení a ráno ho čeká zkouška v Praze. Záměrně ale nic takového neplánuje, protože si uvědomuje, že by toho asi chtěl využívat častěji a odřízl by se tím od rodiny. „Někdy, když takhle jdu po Praze, říkám si, že je to fakt hezké město, ale vím, že Žanetku už bych k návratu nepřinutil, ona je na Mělnicku šťastná a kde je šťastná Žanetka, jsem šťastný i já.“
Z původního domu zůstaly jen zdi
Přestože nechtěli stavět nový dům, ten původní, který si našli, nakonec stejně přebudovali od základu. „Vlastně jsme nechali jen obvodové zdi a zbytek domu jsme postavili nový podle svých představ, nových technologií a taky protože jsme neměli přehled o tom, kudy vedou jaké dráty apod.,“ vysvětluje Slezáček, jehož doménou vždy byla kuchyně, zatímco jeho žena zase kralovala na zahradě. Postupně se však jejich role začínají prolínat. „Většinou vařím já a Žanetka má tradičně na starosti štědrovečerní tabuli, ale teď se do vaření postupně ponořuje se střídavými úspěchy víc a víc. A já zase objevuju svoje zahradnické geny,“ dodává herec, jehož pradědeček byl zahradní architekt působící dokonce v Bolzanu. Teta zase žila v prvorepublikové vile v Kroměříži zasazené v zahradě plné růží, takže krása květin ho obklopovala od útlého věku.
Na důchod do Itálie
Přestože letní měsíce rodina tráví v podstatě venku, kde je kromě bazénu, zastřešené verandy a pergoly i venkovní kuchyně, zeleninovou zahradu u Slezáčkových nenajdete. „Přeci jen máme pár koček a psy, kteří by nám to počurali, a to se vám pak jíst nechce. Předloni jsem ovšem zasadil jabloň, rybízové a angreštové keře a chystám se ještě na maliny, abych z nich mohl péct koláče. Ale počítám s tím, že jestli na stará kolena nepřesídlíme do té Itálie, dojde i na okurky a rajčata, abychom si na důchod trochu zvedli životní úroveň,“ směje se Slezáček.
