„Koupat dítě je víc než jít na koncert,“ říká Honza Dědek. Nová tvář TV Seznam o rodině, změnách i guilty pleasure

Na internetové televizi si moderátor pochvaluje vřelé uvítání a tvůrčí svobodu. „Jednoznačným argumentem, proč jít právě na Seznam, bylo ujištění, že náš pořad nemám měnit, ani nemusím omlazovat publikum, jako po mně chtěli jinde,“ říká Honza Dědek. Připadá mu nesmyslné měnit něco, co podle výsledků sledovanosti dosud skvěle fungovalo. Jak si vybírá své hosty a proč jako píšící novinář toužil po kameře, i když zpovídal největší světové hvězdy?

Na vašem novém působišti od vás nikdo nechce žádné změny. Nicméně, měl jste nějaký speciální klíč, jak vybrat hosty pro první díly?

Tím, že jsme natáčeli v létě, jsme si mohli dovolit pozvat například hokejisty Radka Gudase nebo Davida Pastrňáka, než jim začala sezóna v NHL. Vždycky se snažím mít v jednom dílu dvě áčková jména, která zná každý. Když mám tyhle dvě opory, dovolím si pak trochu zaexperimentovat a jako třetího vybrat někoho méně mediálně známého, kdo by si ale podle mého názoru zasloužil, aby ho lidé poznali.

Máte po těch letech už radar na to, zda si lidsky i novinářsky sednete, nebo se ještě občas seknete?

Seknout se můžete vždycky. Snažím se to eliminovat tím, že s lidmi z civilních profesí se scházím dopředu. I proto, že když přijdou do sálu, kde je dvě stě lidí a kamery, snadno znejistí. Paradoxně se to ale stává i některým hercům. Když přijdou bez scénáře, bez kostýmu a mají mluvit sami za sebe, často se projeví jejich introvertnost. Takže ve finále může být stejně těžké dostat souvislou větu z člověka, který hraje ob den v Národním divadle, jako z uznávaného vědce.

Udělat dobrý rozhovor s někým, koho zpovídáte podruhé nebo potřetí, bývá nevděčné. Jak k tomu přistupujete?

V tom je právě ta krása. Musíte hledat věci, které vám nevyplivne umělá inteligence. Tím, že dělám novinařinu třicet let, znám se s řadou těch lidí i mimo scénu a občas si v hlavě uložím nějakou historku. Skvěle také funguje zapátrat hluboko na jejich sociálních sítích. Většina z nás trpí nešvarem, že na instagram něco pověsí a za půl roku o tom neví. Když pak na hosta vytáhnu dva roky starou fotku s jeho vlastním vtipným popiskem, je z toho upřímné překvapení. Baví mě také dohledávat na youtube jejich úplné začátky, třeba první dětskou roli v deseti letech, na kterou už sami dávno zapomněli.

Něco podobného se vám podařilo u Martina Hofmanna, že?

Ano, ten byl v upřímném šoku, když jsem mu pustil archivní video z nějakého pořadu pro děti, kde mu bylo zhruba deset let. Vyprávěl tam historku, jak na školním výletě viděli narkomana a paní učitelka jim vysvětlovala, kdo to je. Martin na to koukal a říkal: „Tohle jsem úplně vytěsnil, vůbec si nepamatuju, že jsem to natočil.“ Jeho reakce byla naprosto autentická, to se nedá nahrát.

>>> Věděli jste, že spolu tihle slavní kdysi chodili? Připomeňte si dávné lásky českých celebrit!

Jak náročné pro vás bylo přejít z profese píšícího novináře před kameru?

Myslím, že jsem k tomu podvědomě směřoval už delší čas. Dělat rozhovory jeden na jednoho pro tištěná média mě strašně bavilo, ale chyběla mi tam zpětná vazba. Od čtenáře se málokdy dozvíte, jestli se mu rozhovor líbil. Nevíte, jestli přečetl jen titulek, nebo text dokoukal do konce. Je to trochu jako vysílat v rádiu, tak trochu práce „do zdi“. Na pódiu to naopak víte hned. Okamžitě vidíte, jestli je otázka v pořádku, jestli lidi baví, nebo zda se začínají nudit. Je to v podstatě divadlo. Tištěný rozhovor je jako film – natočíte ho a nevíte, jak se u něj lidé budou tvářit. U divadla je kouzelná ta okamžitá autenticita, a to i s rizikem, že špatnou otázku už nemůžete vzít zpátky.

Na začátku kariéry v 90. letech jste byl jedním z mála českých novinářů, kteří měli příležitost zpovídat i zahraniční hvězdy. Přál byste si na to navázat?

Takové možnosti už dnes bohužel nejsou. Jsem šťastný, že jsem zažil devadesátky, kdy lokálním médiím dávaly rozhovory ty největší světové hvězdy. Bylo to ale v době před sociálními sítěmi. Dneska obrovští globální umělci nemají potřebu mluvit s médii v České republice. Udělají rozhovor pro americký Vogue a tím to končí. Období, kdy jsme lítali do New Yorku, Paříže nebo Londýna za Jennifer Lopez, Davidem Duchovnym nebo Sylvesterem Stallonem, už dávno skončilo. Strašně rád bych udělal rozhovor třeba s Taylor Swift, která je moje „guilty pleasure“. Ale dneska už by lokálnímu médiu rozhovor nedala, nemá k tomu důvod, stačí jí vydat zprávu na sociálních sítích. V 90. letech byl svět ovlivněný Václavem Havlem. Hvězdy sem jezdily s obrovským respektem k naší zemi a byly velmi ochotné mluvit. To byla úplně jiná éra.

Kdo pro vás byl v té době ten největší novinářský bonbónek?

Těch byla spousta, Rolling Stones, Paul McCartney, Pink Floyd, Iggy Pop. V té době byli obrovským fenoménem Oasis. Taky Jennifer Lopez nebo oscarový režisér Ridley Scott. Třeba s Enyou jsem dělal rozhovor asi čtyřikrát. Tehdy se prostě letělo do Londýna a přesně jako ve filmu Notting Hill jste se v hotelovém pokoji střídala s ostatními novináři z celého světa. Trvalo to sice pár minut, ale mluvila jste s Pink nebo Rodem Stewartem. Dneska už vám tyhle hvězdy často ani nepodepíšou desku.

Jste s tímto vývojem smířený, nebo občas pocítíte nostalgii?

Jsem hlavně šťastný, že jsem to mohl zažít. Dodnes mám doma schovaný svůj tehdejší památníček a podepsané desky od Kylie Minogue nebo INXS. Nostalgický nejsem. Svět se změnil. Nesvítíme petrolejkami a holt máme sociální sítě. Nevidím důvod, proč by se to mělo vracet zpátky.

Od počátku vaší televizní kariéry spolupracujete s vlastní sestrou Kateřinou, která je vaší producentkou. Jaké to je, spolupracovat se sourozencem?

Nejlepší. Říká se, že vietnamské večerky a čínské restaurace fungují tak skvěle právě proto, že jsou to rodinné podniky. Od rodiny člověk zkrátka nečeká podraz. Tím netvrdím, že jsme za těch patnáct let neměli krizi. Voláme si pracovně dvakrát třikrát denně, je to stejně intenzivní kontakt jako v manželství. Ale vždycky šlo o čistě pracovní věci.

Směřovali jste k sobě profesně už od dětství?

Sestra pracovala v gramofonové firmě, dělala tam PR a marketing, takže se dá říct, že jsme se pohybovali ve stejném teritoriu, jen na opačných stranách. Jako úplně malí jsme se občas řezali a štvalo mě, když si schovala bonbony, zatímco já ty své měl už snědené. Ale jinak jsme měli a máme moc hezký vztah.

Poměrně nedávno, už během vaší televizní kariéry, jste taky založil rodinu. Nebylo těch velkých životních zlomů najednou moc?

Bylo, ale ono je ve finále úplně jedno, v jakém věku si dítě pořizujete, protože na to nemůžete být připravená nikdy. Neustále se o tom přesvědčuju i u ostatních. A jako otec patnáctiměsíční dcery se strašně bavím, když mi mí kamarádi, kteří dítě teprve čekají, říkají ty své představy, že ho v osm dají spát, nebo s miminem vyrazí na koncert a dají mu sluchátka. Tak se jen usmívám a říkám, dobrý, řekneme si za rok. Na to se fakt asi nedá připravit, jaká je to změna, ale taky je to naprosto úžasný.

Změnilo vás to i v přístupu k práci?

Určitě. Najednou zjistíte, že už jste všechny mejdany zažila, všechny filmy jste viděla. A když si máte dát na misku vah, jestli jít s kamarádem do hospody nebo na koncert, nebo být doma a pozorovat, jak se to dítě snaží postavit věž z kostek, tak vyhraje to dítě, protože to vidíte poprvé a víte, že to strašně rychle zmizí. A vlastně jsem rád, že mám dítě v tomto věku, protože jsem si stihl odžít všechny večírky, filmy, divadla, že jsem si ten kulturní život užil a teď je vlastně strašně málo věcí, u kterých bych si řekl, že bych jim dal přednost před tím zůstat doma. Koupat dítě mi přijde zábavnější než jít na koncert. To už jsem si odbyl. Ale to je výhoda toho vyššího věku.

„Když jsem poznal lásku, stal se ze mě Superman.“ Lumír Olšovský o štěstí i pochvalách diváků