Článek
Hana Vítová se narodila 24. ledna 1914 jako Jana Lašková do pražské umělecké rodiny. Otec byl sólistou opery Národního divadla, opernímu zpěvu se věnovala i matka. Ale dívka toužila být učitelkou. Marně. Nastoupila na konzervatoř, a po dvou letech odešla do olomouckého divadla. Snad by tam i zakotvila, kdyby nezasáhl šťastný osud v podobě pánů Voskovce a Wericha, kteří se dozvěděli o jejím pěveckém talentu.
Hledali tehdy mladičkou dívku, která by uměla zahrát a zazpívat umělou ženu Sirael ve hře Golem. „A zpívat ona uměla,“ vyprávěl později Werich. „Tak jsme ji angažovali, a protože se nechtěla jmenovat Lašková, tak jsme přemýšleli, jak by se měla jmenovat. A zrovna šel kolem Nezval a zamával na nás. My jsme mu říkali Vítek, jmenoval se Vít, Vítězslav Nezval, a tak mě napadlo: Co kdybyste se jmenovala Vítová?“
U toho i zůstalo, a Hana Vítová se stala členkou Osvobozeného divadla. Zamilovala se tam do Voskovce, ale nic z toho nebylo, na velkou opětovanou lásku si musela počkat.
Z filmu do filmu
Ve filmu se začala objevovat začátkem třicátých let, ale její hvězda začala prudce stoupat až poté, co zazářila společně s Ljubou Hermanovou ve filmu Peníze nebo život, kde společně zpívaly píseň Život je jen náhoda, která se stala evergreenem. Pak už šla z filmu do filmu, ale na nejslavnější role si musela počkat stejně jako na lásku.
Osudovou láskou a jejím prvním manželem se stal nesmírně populární operetní zpěvák a příležitostný herec Jára Pospíšil. Ale snad právě vinou popularity obou nezbylo mnoho místa na rodinný život, a tak manželství záhy skončilo. Nikdy však na něho nepřestala vzpomínat jako na výborného člověka, umělce i kamaráda.
Ve filmu přišel její velký triumf za války ve filmu Noční motýl. Postava mladičké vychovatelky Marty, která se díky nešťastné lásce dostane jako barová zpěvačka do veřejného domu, je dodnes považována za její životní roli.
Hrála i v Divadle Oldřicha Nového, s nímž se velmi spřátelila, natočili spolu dodnes oblíbený pamětnický film Valentin Dobrotivý. Jejich přátelství bylo tak velké, že když si Nový jednoho dne přinesl domů miminko, spekulovalo se, že otcem holčičky je on a biologickou matkou Vítová. Ta šla sice adoptivní dceři Oldřicha Nového za kmotru, ale až po letech vyšlo najevo, že biologická matka zemřela při porodu a otec, který měl v péči už čtyřletá dvojčata, nechal malou převézt do kojeneckého ústavu a nabídl ji k adopci.
Soukromé pády
V Divadle Oldřicha Nového se Vítová seznámila s velkým pražským elegánem a šéfredaktorem populárního časopisu Kinorevue JUDr. Bedřichem Rádlem. Brzy se vzali, ale bydleli ve stejném domě jako Rádlova první manželka Světla Svozilová, což nemohlo dělat dobrotu. Z manželství se po válce narodila jediná dcera Bedřiška Rádlová, ale oběma manželům se záhy přestalo dařit.
Rádl přišel z politických důvodů o práci, a po únoru 1948 už nebylo mnoho příležitostí ani pro půvabnou a inteligentní představitelku „buržoazní prvorepublikové kinematografie“ Manželství se rozpadlo, a co hůř, Vítová neměla kam jít, a tak bydlela s exmanželem a jeho novou milenkou ve společném bytě, a údajně se o ně starala včetně toho, že jim vařila.
Největší tragédií jejího života však byla sebevražda dcery Bedřišky, která jako dvacetiletá před jejíma očima skočila z okna. „Byl to můj bratr Jiří, nic netušící idol téhle dospívající dívky, kvůli kterému se nakonec v podivném hnutí mysli odhodlala k tomu nejhoršímu,“ svěřil se Ondřej Suchý v knize o životě Hany Vítové.
Její poslední velkou rolí byla Elén ve Fričově slavné parodii Pytlákova schovanka, kde skvěle parodovala postavy, které sama před válkou hrála.
Od padesátých let už vystupovala hlavně jako zpěvačka na populárních výjezdních estrádách, často společně s R. A. Dvorským, s nímž si byli profesně i lidsky velmi blízcí. Když se Dvorský ženil, Vítová mu šla za svědka.
Comeback se nekonal
Smutným „dovětkem“ její poválečné kariéry bylo natáčení filmu Císařův pekař /Pekařův císař. Protože hrála Sirael už v Osvobozeném divadle, dalo se očekávat, že ji bude hrát i ve filmu. Tam ale došlo k mnoha změnám, točit začal Jiří Krejčík, který byl nahrazen Martinem Fričem, a s tím se změnilo i obsazení. Zatímco Krejčík uvažoval o Ireně Kačírkové, Frič prosadil Natašu Gollovou, pro kterou šlo o velký comeback poté, co byla po válce na sedm let vyřazena z filmování. A právě to, že šlo o „rehabilitaci“ oblíbené herečky, která s Fričem natočila své nejlepší předválečné a válečné filmy, hrálo v obsazení velkou roli.
Hana Vítová se z dceřiny sebevraždy nikdy nevzpamatovala, začala propadat alkoholu, ale na sklonku života se zabavila alespoň překlady knih z angličtiny, ruštiny a němčiny, které podepisovala jako Rádlová. A méně známým faktem je, že se podílela také na vymýšlení soutěžních otázek pro televizní a rozhlasové pořady jako Deset stupňů ke zlaté či Sedm jednou ranou.
Po smrti R. A. Dvorského dožívala zcela opuštěná, zemřela roku 1987 na rakovinu plic a je pohřbena na Olšanských hřbitovech.
