Hlavní obsah

Veronika Arichteva bojuje s jedním z největších životních traumat. Jak překonat ztrátu miminka? Dovolte si cokoli

Foto: Petr Horník, Borgis

Foto: Petr Horník, Borgis

Je to bolest, kterou si dovedou představit jen ti, kdo ji prožili. Ztráta miminka v pozdním stadiu těhotenství, při porodu či krátce po něm vám „roztříští srdce na miliony kousků“. Právě tak to popsala i Veronika Arichteva, která si tímhle trápením právě prochází. Co ženy prožívají, jak takový žal zvládnout a jak mohou pomoci blízcí?

Článek

Bylo to vytoužené miminko, další chlapeček, na něhož se rodina Veroniky Arichtevy těšila. Na svět měl přijít již brzy, a když mu přestalo tlouct srdíčko, byla herečka v pokročilém stadiu těhotenství – měla v podstatě před porodem.

Radostné těšení se tak změnilo v bolest, kterou si umí představit jen málokdo. „Náš malinkej nádhernej chlapečku, máme srdce roztříštěný na miliony kousků, ale věř, že v nich vždycky budeš mít svoje místo. Držet tě poprvé v náručí a pak tě muset nechat jít, nás zlomilo,“ napsala Veronika Arichteva. A přesně tak popisují ztrátu miminka v pokročilém stadiu těhotenství, při porodu či krátce po něm i odborníci a ženy, které si něčím podobným prošly.

Jedno z největších možných traumat

Říká se, že smrt potomka by neměl zažít žádný rodič, že je to jedna z největších bolestí, které lze prožít. A platí to samozřejmě i pro děti, které zemřely ještě v matčině těle, při porodu či krátce po něm. „Je to jeden z nejhlubších otřesů, které může žena prožít. Doopravdy se jedná o jedno z nejsilnějších traumat, které má dopady na psychickou i fyzickou stránku rodičů. V jednom okamžiku je tělo i duše v nastavení života – tvoří, chrání, očekává… A najednou přijde prázdnota,“ vysvětluje životní koučka Lenka Procházka.

Potvrzuje to i Adéla Hendrychová ze spolku Dítě v srdci, který nabízí pomoc zasaženým rodinám. Sama takto o děťátko přišla dokonce dvakrát: „V jediném okamžiku se z očekávání a naděje stane ticho, které se nedá uchopit. Ženy jsou úplně vytrhnuty z reality. Tělo ještě nese stopy porodu, ale miminko už není. Prožívají hluboký zármutek, vinu, zmatení i fyzickou prázdnotu.“

Totální osamění a chybějící slova

Ženy přemýšlejí, proč se to stalo, trpí výčitkami, pochybují samy o sobě. V myšlenkách utíkají k obrazům děťátka, k tomu, co mělo být, ale už nikdy nebude. „Bolest bývá navíc zesílena tím, že okolí si často neumí představit, jak hluboký vztah mezi matkou a miminkem už v té chvíli existoval. Žena se tak ocitá nejen ve ztrátě dítěte, ale i v osamění — v prostoru, kde chybí jazyk, kterým by mohla o své zkušenosti mluvit,“ vysvětluje Adéla Hendrychová.

Foto: Motortion Films, Shutterstock.com

Maminky po ztrátě miminka prožívají zármutek, vinu, zmatek i prázdnotuFoto: Motortion Films, Shutterstock.com

V bolesti si dovolte cokoli

Jak takovou bolest vůbec ustát? Univerzální návod neexistuje, přesto tu jedna obecná rada je: Dovolte si cokoli, bez spěchu a bez jakéhokoli tlaku, tak jak to chcete vy sami.

Většinou pomáhá mít někoho, s kým lze emoce bez jakýchkoli příkras sdílet. „Potřebovala jsem mluvit o synovi a o tom, co se stalo… Naštěstí mám zlatou tchyni, která jediná mě vydržela hodiny a hodiny poslouchat, nesoudit, respektovat můj žal včetně mých temných výbojů zoufalství. A za to jsem jí nesmírně vděčná. Já jsem ten žal, smutek, vztek, bezmoc, beznaděj a pocit zbytečnosti musela ze sebe dostávat slovy ven,“ vzpomíná Monika Domurad ze spolku Dlouhá cesta, konzultantka projektu Prázdná kolébka, která pomáhá rodinám překonat ztrátu miminka. Sama přišla o syna dva dny po porodu.

Rozlučte se a (ne)vzpomínejte

Podle odborníků je často potřeba se také rozloučit a zároveň si uchovat vzpomínky. „Pomáhá pravdivost – když může žena své miminko pojmenovat, rozloučit se, uchovat si vzpomínku,“ říká Adéla Hendrychová.

Koučka Lenka Procházka to nazývá hmotným dotekem paměti, jednoduše mít něco, co vám bude ztracené dítě navždy připomínat: „Fotografie, otisk nožičky, přikrývka, dopis… To vše dává prostor pro rituál rozloučení. Pomáhá uznat, že dítě tady bylo, že má své místo v našem srdci i příběhu.“

Zároveň ovšem upozorňuje, že část žen naopak potřebuje jít dál bez těchto připomínek: „Důležité je, aby si každá mohla najít vlastní způsob, jak s bolestí být a do budoucna najít cestu, jak i s takovou zkušeností žít v radosti.“

Co mohou dělat blízcí

  • I když se třeba řada žen v takových chvílích uzavírá do sebe, straní se ostatních a utápí se v samotě, nevzdávejte to. Vyčkejte na okamžik, kdy začne mluvit, pocítí potřebu sdílet – v takovou chvíli naslouchejte, víc není potřeba. Není nutné dávat rady, jakkoli situaci komentovat, soudit – stačí jen být, poslouchatobejmout.
  • Lidé často v dobré víře říkají „utěšující věty“, jimiž se snaží bolest zmírnit, ale ve výsledku tím trápení jen banalizují. A to rozhodně nepomáhá. Takže se vyhněte nevhodným větám typu „všechno zlé je pro něco dobré“, „jsi mladá, budeš mít ještě spoustu dětí“, „asi to tak z nějakého důvodu mělo být“ a podobně.
  • A pokud víte, že nepatříte mezi dobré posluchače nebo že bolestné hovory nezvládáte, můžete pomoci i jinak. „Okolí může nabídnout praktickou pomoc ve formě nákupu, úklidu, vaření, praní, zjišťování informací, doprovodu na úřady. To jsou činnosti, na které jsem prvních pár týdnů neměla vůbec sílu. Už jen vstát z postele a vyčistit si zuby byl nadlidský výkon,“ říká Monika Domurad. To nejjednodušší a zároveň nejdůležitější, co pro ženu při takové ztrátě můžete udělat, je prostě tu být.

Načítám