Zmarněný život partyzánky Olgy Františákové

Partyzánský oddíl Olga se jmenoval po své významné člence Olze Františákové. Byla to krásná a šikovná holka, která dokonale využívala svých ženských předností. Jejím milencem byl velitel jednotky Josef Houfek.

Houfek byl darebák, dříve příslušník wehrmachtu a partyzánská válka pro něj byla spíše způsobem, jak přijít k moci a k penězům, jak si užívat absolutní svobody. Pro některé lidi to ovšem byl hrdina boje proti nacismu. Do Olgy se zamiloval na Slovensku, kde začínal u oddílu Jana Žižky.

Olga se narodila v obci Dědovo na Podkarpatské Rusi v roce 1926.

Její tatínek sloužil u finančáků, za 1. světové války byl italský legionář. Když vznikl Slovenský stát, rodina se odstěhovala na Vizovicko, do obce Ublo.

Vychodila obecnou školu, pracovala u Bati, dělala služku u boháčů. V roce 1939, tedy ve svých třinácti letech, se zamilovala a potom i zasnoubila s německým vojákem Michaelem Steinerem. Němec ale v tom roce padl v Polsku. Vzhledem k jejímu věku je zpráva o zasnoubení poněkud sporná.

Nedlouho po odjezdu Němce do bojů napadla v každém případě Olgu skupina místních kluků. Znásilnili ji jako německou děvku. Brzy už pracovala pro gestapo a nenáviděla ze všech nejvíc Moravany a Slovany vůbec. Stala se milenkou kriminálního rady gestapa v Brně Otto Koslowskiho. V necelých čtrnácti... Po válce jí Sověti nabízeli za odboj vysoké vojenské vyznamenání, ale ona ho odmítla. Z morálních důvodů? Ze strachu, že by se jí na něco mohlo přijít?

Roku 1941 odjela za sestrou Giselou do Prahy. Pracovala s ní v bufetu.

Byl na ni vydán zatykač, protože odmítala nabídky pracovního úřadu. Utekla na východ. Chytili ji maďarští policisté a několikrát ji znásilnili. Povedlo se jí utéct a dostala se do Dědova. V roce 1944 se na Slovensku přidala k partyzánům. Tam potkala svou velkou lásku Houfka a s ním zakládala na Moravě nový partyzánský oddíl. Ona byla zástupkyní velitele.

S Houfkem to byla láska na první pohled. Jakmile se uviděli, nemysleli na nic jiného než na milování se s tím druhým.

Vydrželo jim to do konce války.

Partyzánský oddíl Olga útočil především na maďarské vojáky.

Okrádali je a zabíjeli. Občas s nimi ale i kšeftovali. Olga se jim ráda mstila.

Počátkem roku 1945 se připojili k 1. československé brigádě Jana Žižky. Skupina v čele s Houfkem a Františákovou na jaře 1945 operovala u Milovic. Mezi vesnicemi Vrbka, Karolín, Lubná a Kvasice.

Olga se podílela na akci v Morkovicích, kde partyzáni vypustili ze třiceti cisteren 512 600 litrů německých pohonných hmot. A získali při tom značné množství zbraní, včetně lehkého kulometu.

Františáková 19. dubna 1945 zajímala na zámku v Hošticích velitele 16. německé tankové divize generálmajora Dietricha von Müllera. Nakonec ho museli předat Sovětům. Krátce nato si Olga, zřejmě ve vzteku, vzpomněla na své německé přátele a asi jim prozradila, kde je von Müller. To jí nikdy neprokázali. Při osvobozování generála zemřelo kolem dvaceti sovětských vojáků.

Poněkud smutnou kapitolou byl přístup partyzánů a především Houfka a Františákové k českým četníkům. Houfek byl věčně opilý a zároveň nesmírně impulsivní a ona prostě nenáviděla uniformy (pokud ji tedy na sobě neměla sama) a milovala krev.

Jednou (31. března 1945) zajali partyzáni vrchního četnického strážmistra Bohumila Teichmanna, odzbrojili ho a dali mu na ruce jeho řetízky. Načež ho předvedli před velitele a Františákovou.

Houfek byl jako obvykle namol, a tak o osudu četníka rozhodla Olga.

Vrchní strážmistr bude popraven. Houfek ovšem říkal, že je škoda kulky, aby ho radši podřízli nebo umlátili. Nakonec ho ale přece zastřelili, protože to bylo to nejjednodušší a nejrychlejší.

Po válce vyslýchala, mimo jiné, i Františákovou kvůli téhle vraždě brněnská kriminálka a potom jihlavská StB.

Tvrdila: „Projela jsem brašnu toho četníka. Měl tam služební knížku a služební legitimaci. Naši dva lidi se s ním osobně znali a báli se, že kdybysme ho pustili, tak je hned poběží udat gestapu. Prej by nás všechny dostal před popravčí četu. Že je to křivák křiváckej. Několik Čechů udal a Němci je zavřeli a zabili. Muselo se to províst, aby už neškodil národu.”

Pustili ji hlavně proto, že to byla krásná žena. Na svobodě se snažila pomáhat svému exmilenci Houfkovi, sháněla mu svědectví o tom, jak statečně bojoval proti nacistům. A to už s ním v té době nespala. Pokud jde o Teichmanna, opakovala dokola, že holt byla válka a ve válce lidé umírají. Zvlášť když na sobě mají uniformu. A taky, že spolupracoval s nacisty. Což byla vyslovená lež.

Houfka pustili v roce 1948 na amnestii Klementa Gottwalda a získal vysoká armádní vyznamenání za protifašistický odboj. Stejně jako jeho spolubojovníci. Později utekl do Rakouska...

Po válce se Františáková živila tím, že úředně likvidovala svou partyzánskou jednotku (rozpuštěna byla 24. května 1945), poté se stala listonoškou v Šumperku. Vdala se, manžel ji mučil, rozvedla se. Zemřela až v roce 1988 na rakovinu v nemocnici v Olomouci.

Západoněmecký časopis Münchner Illustrierte vydal v letech 1956–1957 o Františákové seriál s názvem „Partyzánka” od Hanse Schuhmanna. O tom, jak bojovala proti nacismu a zároveň „statečně” spolupracovala s gestapem. Podtitul to mělo „O krásné Češce Olze Františákové a její démonické roli u partyzánů a gestapa”. Knihu „Rudá zrada” o ní napsal Rudolf Ströbinger.

Co říkáte na takový osud?