Hlavní obsah

Krev a lásky slavných žen: O černém jezdci a svaté Luitgardě

Foto: Renata Sedmakova, Shutterstock.com

Sousoší se sv. Luitgardou na Karlově mostě v Praze

Žila na přelomu 12. a 13. století ve vlámské části Belgie. Byla to obyčejná holka – ráda se parádila a flirtovala s kluky. Co udělalo z Luitgardy světici a mystičku, která se dokázala vznášet nad zemí a zázračně uzdravovat lidi?

Článek

Odjakživa to byla fešná holka a všichni chlapi se za ní otáčeli a projevovali o ni neskonalý zájem. Ne že by se jí to nelíbilo. Každou ženu to potěší, protože jí to říká, jaká je pěkná a jak jí to sluší.

Luitgarda byla parádnice. Každou chvíli dostala od rodičů novou mašli, nový čepec, nové šaty, často i prstýnek nebo řetízek zlatý s barevnými kamínky. No, od rodičů... taky často od kluků, kteří se okolo ní motali. Prostě, uměla dobře využít toho, jak vypadala a jak po ní hoši prahli.

Černý galán na černém koni

Vytahovala se mezi přítelkyněmi, co všechno má a co všechno dostává, jak si kluky umí omotat kolem prstu. A to jí bylo sotva dvanáct let. Rostla z ní vypočítavá parádnice, dívka, která se ve světě rozhodně neztratí.

A co z toho měli ti hoši? Hezky se na ně usmála, dovolila jim tu a tam, aby jí políbili ručku nebo maximálně líci. Ale pusinku jí směl dát jenom ten, který se jí doopravdy líbil. Kdepak nějaký ošklivák.

Jednou takhle na jaře, byl teplý den a Luitgarda seděla před domem svých rodičů s kamarádkami, chlubila se jim novými cetkami a rozprávěla s nimi o módě. Protože té ona, jak se domnívala, rozuměla přímo skvěle.

Z ničeho nic tady stál černý jezdec na černém bujném koni. Šel z něj chlad a strach. I přes obličej měl černý šátek, aby ho nikdo nepoznal. U pasu mu visel krátký meč.

Kůň se u dívek vzepjal na zadní nohy, veden k tomu svým pánem, a zaržál.

Slečny ječely hrůzou.

Jezdec se natáhl po Luitgardě a vyzdvihl ji k sobě do sedla. Pobídl koně a byl pryč. Mířil k blízkému lesu.

Přítelkyně hned běžely upozornit Luitgardiny rodiče na to, co se stalo, a svolávaly další lidi, aby pomohli.

Už už znásilněná

Luitgarda volala o pomoc, zmítala se v sedle před černým pánem, ale nic jí to nebylo platno. Prosila ho úpěnlivě, aby ji pustil, že z něho má veliký strach.

Zajel s ní hluboko mezi stromy a křoviny. Tam ji pustil na zem.

Foto: Wikipedia.org

Vlámská řeholnice a mystička ze 13. století svatá Luitgarda. Obraz namaloval Francisco Goya

Luitgarda se postavila na nohy a pokusila se prchnout. O větve trhala si šaty a rozdírala jemnou kůži.

Uvázal koně. Běžel za ní, smál se.

Nemohla mu utéct. Byla ještě dítě.

Když už ji skoro měl, když po ní chňapal, chtěje ji svalit na mech, uslyšel blížící se štěkot. Přemohl svůj chtíč, nechal holku holkou a vrátil se honem ke koni. Skočil na něj a odjel tryskem. Kdo to byl? Nikdy nikdo na to nepřišel.

Jeho pronásledovatelé, kteří pomáhali hledat ztracenou dívku, ho ztratili (chtěli hlavně pomoct vyděšené panně v rozedraných šatech).

Odvezli děvče celé zakrvácené domů. Byli rádi, že je v bezpečí a žádná další újma už jí nehrozí.

Měla z toho ale psychický šok. Celé dlouhé dny, co dny, celé týdny se klepala v horečkách střídaných zimnicemi z prožité hrůzy. Nemohla pochopit, proč ji ten zlý člověk unášel? Nevyznala se dosud ve světě dospělých. Věděla a cítila pouze, že jí chtěl ubližovat a vzít jí její čest.

Ale nebylo to jediné neštěstí a smůla, které holku potkaly. Její rodiče žili rozmařile a nehospodárně. Rozházeli celé své jmění, včetně Luitgardina věna.

Nalezla štěstí v samotě a utrpení

A tak z mnoha důvodů nezbylo nakonec dívce nežli se zasvětit Pánu a vstoupit do kláštera svatého Benedikta u Sint-Truiden.

Celý svět se jí převrátil naruby. Už neměla zájem o kamarádky, s nimiž by tlachala o módě a o klucích. O kluky už vůbec nestála. Zamilovala se. Hluboce a celým srdcem a duší. Do Vykupitele. Na jejím těle objevovaly se Jeho krvavé rány. Levitovala, rozjímala, měla stavy extáze.

Po čase zašla za abatyší a požádala ji o možnost odejít do jiného kláštera.

„Ale proč? Co se ti zde nelíbí, sestro? Cítíš nějaké příkoří?”

„Ne, ale já tu rozumím lidem,” bolestně si přála odejít kamsi, kde nebude ona rozumět nikomu a nikdo zase na oplátku jí. Aby mohla žít pouze se svým nitrem a s Pánem.

Přestěhovala se do kláštera Aywiers. Neuměla francouzsky, a tak si tu vážně s nikým nemohla popovídat, nerozuměla ani slovo. Byla šťastná ve svém osamění. Oslepla. Její kontakt s vnějším světem se zcela ztrácel. Snila o tom, že k ní přichází Ježíš Kristus a ukazuje jí svá zranění potom, co byl sňat z kříže.

Ježíš jí ukázal novou cestu. Začala věštit budoucnost. Porozuměla lidem, ovládla řeč, přestože si to původně nepřála. Ale byla to vůle Boží. Radila lidem, léčila je a uzdravovala. Léta Páně 1246 opustila naše slzavé údolí a odešla vzhůru. Tam, kde jí bylo nejlépe.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama