Změnit chlapa. Nemožné?!

Proč jsme stále nespokojené se svými protějšky? No, koho by bavilo uklízet každý den poházené ponožky (on si je přece bude brát zítra na sebe!), přestýlat postel (večer si přece do ní zase lehnete!), uklízet špinavé nádobí na lince, i když je myčka prázdná (on si nevšiml, že je prázdná!), pokládat prkýnko na záchodě (proč byste si ho nemohla položit, když on si ho musí zvednout?) – věci, které jsou pro nás ženy mnohdy samozřejmé a do jisté míry zásadní. Z počátku vztahu svého miláčka hájíme a spoustu věcí pod závojem zamilovanosti a nadšení přehlížíme, po čase ale všechno začínáme vidět přes realistické brýle a nastává problém týkající se mužských a ženských priorit.

Se svým mužem jsem bezmála devět let. Když jsme se sestěhovávali do společného bytu, zažila jsem šok. Neuvěřitelný nepořádek v bytě, který opouštěl, se mě snažil upozornit červeným výstražným znamením: Pozor! Je to bordelář! Ale já byla tehdy slepá a mladá. Nezměnil se, i když se ho snažím dnes a denně upozorňovat na nepořádek, který po sobě zanechává, není to pro něj důležité. Je to bohém, intelektuál a jde si svou cestou. V jeho objetí ale vždycky pookřeju a alespoň na chvíli zapomenu na věci, které mě jinak neuvěřitelně štvou. A tak jsem udělala alespoň náhradní opatření – vyhradila jsem mu jednu místnost, kde svůj nepořádek zavírá před okolním světem. Docela to funguje a já to přestávám řešit.

Ve svých třiatřiceti letech o sobě vím, že jsem workoholik. On byl opak. Užíval si života, dělal jen to, co ho bavilo, a vydělal si tolik, aby nějak přežil. Tehdy překládal a já si všimla, že píše nádherné básně a povídky. Napadlo mě, že by se mohl živit i redaktořinou. A tak jsem ho vodila do té „správné“ společnosti lidí, mezi kterými se cítil jako ryba ve vodě. Byla jsem trpělivá. A pak to přišlo – vyslovil přání dělat pro muže, kterého jsem znala. Sjednala jsem mu schůzku a za pár dní nastoupil jako šéfredaktor jistého časopisu. (Můj první úspěch.)

Od té doby se hodně změnilo. Vystřídal pár časopisů a ve volném čase se vracel k překládání. Já ale chtěla chlapa, který mi finančně a potažmo i fyzicky odlehčí. Neustále jsem se ho snažila přesvědčit, že když sama zvládám dvě až tři práce (i když dobrovolně), mohl by i on víc zabrat. Ale jeho pohodlná vize byla jiná. Vzal si mě samozřejmě z lásky, ale také proto, že jsem taková houževnatá. Pravděpodobně s vidinou, že on se bude mít dobře a bude dělat jen to, co ho baví, a já se vedle něj budu realizovat v práci a vydělám na rodinu.

A pak přišla finanční krize. Stačilo pár půjček a tu a tam nějaký výpadek platu a už se to s námi vezlo. Musel chtě nechtě zabrat, byť se obstojně bránil. Když ale neměl přísun cigaret, oblíbených nápojů a kávy (bez čehož si život neumí představit), nakonec i díky mým neustálým nátlakům a pod tíhou stížností, které nehodlal každý den poslouchat (já už se také nemohla poslouchat), podlehl. Abych ještě umocnila jeho snahu, vždycky, když se nám podařilo nějakou půjčku zaplatit, jsem ho nezapomněla pochválit (to se přece má, ne?).

Když viděl, jak se mi vždycky ulevilo, přestože to pokaždé bylo na velmi krátkou dobu a během pár minut jsem mu zase za ty povalující se ponožky a jiné pro něj bezvýznamné věci nadávala, pochopil, že to za ty okamžiky pohody stojí. Dnes vykonává tři práce. (Je mi ho líto, i když jsem vlastně po sedmi letech dosáhla svého. Ale my ženy zkrátka nejsme nikdy spokojené.) Vyvrcholením toho všeho bylo jeho nedávné veřejné prohlášení: „Práce pro mě nikdy nic významného nepředstavovala, ale žena ze mě na starý kolena udělala workoholika!“ A já ucítila neskutečné zadostiučinění! Ovšem, jak dlouho mi tenhle pocit zase vydrží?

A jak se vám podařilo změnit svého chlapa? Zbavil se kvůli vám nějakých zlozvyků? Nebo se domníváte, že chlapa opravdu změnit nejde? Pojďte si postěžovat nebo prozradit nějaké tajné fígle, kterými lze nad mužským pohlavím zvítězit na info@prozeny.cz, a udělat si radost za 500 korun.