Hlavní obsah

Zoufalá matka: Jsem chodící antikoncepce

Foto: Petr Makovička

S příchodem dětí nastává kastování a bezdětní ji podstupují celkem radostně

Také máte občas pocit, že jste se s příchodem dětí postupně přestali stýkat s lidmi, kteří je nemají? Návštěvy u různých přátel a známých bych rozčlenila do tří skupin. Do první patří bezdětní, do druhé stejně „postižení“ jako vy a do třetí zvláštní skupiny patří hromadná smíšená setkání.

Článek

Jako bezdětná jsem se občas obávala schůzek s přáteli, kteří již děti měli. Nyní jako matka dvou unikátních kousků malých stvoření si troufám říct, že už mě nepřekvapí nic a setkávání s lidmi je pro mě vždy jedinečným zážitkem.

Návštěvy u bezdětných

Ty mám snad ze všeho nejraději. Tahle setkání mi skutečně dokážou zlepšit náladu. Nechápavé výrazy bezdětných kamarádů a kamarádek mi přijdou naprosto k popukání. Je to jako by si říkali: „Proboha, tak tohle nás taky jednou čeká?“ Někteří odvážní tuto otázku dokonce položí i nahlas. Jiní jsou ve větším střehu než já, protože při každém pádu mého dítěte vyskakují jako při mexické vlně během hokejového utkání New York Rangers a já si mezitím v duchu opakuji často pronášenou větu mého otce: „Nahoru nepoletí a na zemi je najdu.“

Cítím se při těchto návštěvách i sebevědomě, protože sklízím obdiv za to, že jsem ty svoje ratolesti ještě nepřizabila. Ze všech známých, kteří děti ještě nemají, oceňují mou přítomnost hlavně muži. Nevnímají mě jako kamarádku své drahé polovičky, nýbrž jako živou, chodící, mluvící antikoncepci. Vlastně se divím, že jsem ještě neobdržela nějaký dárkový koš s poděkováním, že jsem se zase stavila a s malou poznámkou na konci „rozhodli jsme se prášky ještě nevysazovat“.

Návštěvy u stejně „postižených“

Když jsme pozváni ke známým, kteří již nějaké potomstvo vlastní, počítám s transformací všech zúčastněných. Mé děti se promění v Japonce, děti mých známých v Američany a jejich dětský pokoj se stane po dobu naší návštěvy Pearl Harborem. V momentě, kdy mí malí Japončíci zaútočí na Pearl Harbor, malí Amíci se rozhodnou vstoupit do války. Rodiče z obou stran se stanou politicky neangažovanými nestraníky, kteří se snaží po svých válečnících zbytečně nekřičet, aby vypadali co nejméně vystresovaně před těmi druhými. U popíjení kávy většinou jen poslouchají tupé údery hraček o zem či nábytek, jako znamení probíhající války, během které se z Pearl Harboru stává Hirošima. Po jedné takové návštěvě se většinou cítím víc unavená, než kdybych se vydala do Nepálu naprosto posedlá myšlenkou vyšplhat se po prádelní šňůře na Anapurnu. Bez kyslíku.

Hromadná smíšená setkání

Jakmile se sejde různé množství účastníků předchozích dvou variant, například na oslavě narozenin, vypadá to, jakoby se porouchaly semafory v celém městě. Absolutní disharmonie, anarchie a chaos. Rodiče hledající svoje děti v kupce nohou a rukou, bezdětní děkující bohu, že je ještě nemají, se smíchají, a je z toho kolaps. Nádherný zmatek, při kterém já ty své ratolesti rozeznávám podle barvy čepice. Horší je to v momentě, když zapomenu, kterou konkrétní čepici jsem jim nasadila. Pak je nutno jít po zvuku. Po tom nejhlasitějším, uši drásajícím jekotu jednoznačně vždy identifikuji, kde se nacházejí moje děti.

Mně osobně nevadí ani jedna z uvedených návštěv, pokud mé děti nic nerozbijí, nerozlijí, nebijí se, netahají o hračky, pozdraví, poděkují, poprosí a ještě po sobě uklidí. Zní to trošku jako science-fiction, že?

ynezorPumanzeSaNyknalC