Článek
Nedávno jsem kvůli nepojízdnosti mého vozu zjistila, jak šíleně tento čtyřválcový motorizovaný oř rozmazlil mě. Musela jsem jet autobusem, což jsem nepovažovala za žádnou komplikaci. V dobách minulých jsem tímto hromadným prostředkem cestovala, myslela jsem tedy, že v tom nebude problém.
Již den předem jsem oznámila číslu dvě, že pojedeme autobusem k lékaři na očkování. Prvně jsem váhala, zda o tomto úkonu informovat pětileté dítě s předstihem, ale pokud před mým synem vyslovím slovo autobus a slovo očkování v jedné větě, mám jistotu, že to druhé se tím prvním anuluje. Číslo dvě nemohlo takřka dospat a ráno snad poprvé v tomto školním roce vyskočilo dobrovolně z postele a bez remcání se převléklo. Mně zas tak moc do skoku nebylo, ale nějak jsem se nakazila jeho nadšením. Po cestě k autobusové zastávce, celých sto padesát metrů, číslo dvě naříkalo, že už mu nechodí nožičky, ale nálada se mu opět zvedla, hned jak uvidělo přijíždět modrou bagetu.
„Mami, kam si můžu sednout?“
„Kamkoliv kromě místa řidiče.“ Osudová věta, jež ovlivnila můj momentální vztah k hromadným dopravním prostředkům. Číslo dvě si sedlo úplně dozadu, protože tam je to prý perfektní. Nijak jsem tomu nepřikládala důležitost a usedla za ním. Po projetí asi druhé vesnice jsem začala postrádat bezpečnostní pásy, kyslíkovou masku pohupující se nad hlavou a v neposlední řadě bych ocenila i papírový pytlík na sedadle přede mnou. Šíleně to houpalo a bez ohledu na můj čas strávený na pohupující se lodi, fakt se mi udělalo nevolno. V cílovém místě jsem z autobusu takřka vypadla a rozdýchávala jsem se jako po hodině Pilates.
Číslo dvě se mi smálo. Po očkování, které proběhlo nad má očekávání dobře, jelikož jsme ho ve třech skutečně udrželi, jsme vyrazili na menší nákup. Během brouzdání po supermarketu jsem zapomněla na fakt, že jsme nepřijeli autem a udělala jsem klasický nákup na dvě plné igelitky. Až po zaplacení mi došlo, že to budu muset táhnout v ruce. Číslo dvě si vysloužilo za očkování miniaturní vrtulníček a zákusek v přilehlé kavárně, kde jsme vyčkávali na autobusový spoj zpět domů. Měla jsem chuť jít zpátky pěšky (nebýt toho nákupu).
Ověšená kabelkou, dvěma igelitkami a jedním dítětem jsem se šourala na stanoviště jako na vlastní popravu. Číslo dvě ani nečekalo na můj pokyn a automaticky se nasáčkovalo opět dozadu. Chvíli jsem ho přesvědčovala, že o něco víc vepředu to bude ještě perfektnější, ale nepodařilo se. Cesta zpátky se mi zdála nějak moc dlouhá. Vypitá kávička a sezobnutý zákusek v kavárně spojený s neskutečně šíleným houpáním a vražednou jízdou řidiče autobusu si žádaly pomalu svou daň. Udělalo se mi opět nevolno. Snažila jsem se udržet nejen nákup, ale i svůj vlastní žaludek. Číslo dvě poskakovalo v rytmu houpání autobusu, máchalo vrtulníčkem a volalo „Mayday, Mayday“. Zatížila jsem ho jednou igelitkou.
Žaludek jsem díky bohu udržela. Po cestě domů, celých sto padesát metrů, jsem naříkala, že už mi nechodí nožičky. Číslo dvě stále nadšeně poskakovalo a vyzvídalo, kdy pojedeme zase. Měla jsem nutkání použít slovo „nikdy“, ale zvládla jsem to neutrálním „zase příště“.
Když jsem druhý den ráno našla před domem opravené auto, nabylo na hodnotě. Pohladila jsem ho po jeho sic špinavých, leč oblých křivkách. Omluvila jsem se mu za všechna špatná řazení, počítání zubů, drastické tahání za ruční brzdu, příliš vysoké otáčky, nedostatek vody v ostřikovačích, nepořádek uvnitř, řezání zatáček, hlasitou hudbu a hlavně klení za volantem. Slíbila jsem mu na léto nové botičky, a když už bude hodné, tak že ho možná i umyji.
Už jsem zapomněla, jaké to bylo, takřka před osmi lety, vstávat v pět ráno, chytat dvě navazující linky autobusu, a pak dalšího zhruba půl kilometru jít pěšky do práce. Jsem rozmazlená. A co vy? Nechcete si zajet zítra se svým miláčkem do myčky? Za odměnu, že je zdravý, neporouchaný a pojízdný?
