Hlavní obsah

Finty, jak si získat jeho děti

Foto: Thinkstock

Děti mají někdy problém přijmout nového partnera

Máte ho ráda, ale jeho děti z předchozího vztahu vám dělají ze života peklo? Jak byste se k nim měla chovat, aby pochopily, že jejich tatínek si prostě našel jinou? Naše tři zásadní rady vám pomohou se s nimi sblížit tak, aby všichni byli spokojení!

Článek

Moje kamarádka potkala přes internet muže, který má dvojčata – chlapce. Je jim 5 a půl roku. S bývalou manželkou se dohodli, že si je v péči budou střídat, což také úspěšně praktikují – on si chlapečky bere na víkendy každý druhý týden. Problém s nimi má ona kamarádka. Chovají se k ní jako k naprosto cizímu člověku, ignorují ji samotnou, její názory, přání nebo mírné „zákazy", že například dnes na hřiště nepůjdou, protože venku prší… „Asi už na to nemám nervy. Ale co mám dělat, když mám Petra ráda?“ ptá se snad každého, koho potká, protože ji to velmi trápí.

Podle psycholožky Kristiny Březinové existuje několik univerzálních pravidel, jak postupovat, a to pokud možno bez škod a šrámů na obou stranách. Je ale velmi důležité, jak staré dítě, ke kterému jste přišla „jako slepá k houslím“, je.

Věk dítěte hraje roli

„Velmi malé dítě je schopné bez potíží přijmout nového partnera za v podstatě vlastního rodiče. U starších dětí, které žily se svými vlastními rodiči, nelze očekávat, že otčím/macecha zaujme plnohodnotnou roli rodiče. Snažit se rychle ,napasovat' do této role končívá většinou mnoha střety,“ vysvětluje odbornice. A upozorňuje, že v pozdějším věku je to ještě horší.

„Obzvlášť ošemetný je pubertální věk, kdy dospívající obecně rebelují proti dospělým a nová macecha nebo otčím se mohou jevit jako další dospělí vetřelci přinášející příkazy a zákazy. Problém může nastat zejména u chlapců ve věku teenagera, kteří po odchodu vlastního otce mají často tendenci podvědomě přebírat roli hlavy rodiny. Příchod nového otčíma mohou proto vnímat doslova jako vpád cizince do vlastních řad.“

Jako osoba, která zrovna „narušila“ dosavadní fungující „systém“ rodiny a uchází se o roli rodiče, jež zatím měl v hledáčku zájmu především své potomstvo, můžete udělat následující (tedy pokud je ve vašem zájmu se s dítětem svého partnera sblížit):

Foto: Thinkstock

Rady a zákazy by měl udílet vlastní rodič

1. Kamarádská role není konfliktní

„Je určitě lepší zaujmout roli staršího dospělého kamaráda a nechat dítě, ať si k otčímovi/maceše postupně utvoří vztah, zvykne si na něj. Rady, zákazy a doporučení by měl zpočátku sdělovat vlastní otec/matka, nikoliv otčím/macecha,“ doporučuje psycholožka. Zároveň apeluje, že není dobré hanit „původní“ rodinu, ze které dítě pochází.

„Vyplatí se také nezmiňovat se negativně o rodiči dítěte, který z rodiny odešel, a podporovat pokud možno styk dítěte s tímto rodičem. Dítě rivalitu vůči původnímu rodiči okamžitě vycítí, stejně tak potřebu otčíma/macechy získat u něj co nejlepší pozici. Není nejšťastnější si dítě kupovat pozornostmi, dary, souhlasem, přehnanou pozorností.“

Někdy je ale veškerá snaha stejně marná, protože mnohdy původní rodič nesnese, aby jeho bývalý partner měl novou známost, a tak na to jde „přes děti“, které nabádá k nepravostem a ovlivňuje jejich úsudek.

2. Nechat věci uzrát

Podle Březinové ale i tahle situace má řešení. „Pokud je stanovena střídavá péče (děti se například střídají postupně u obou rodičů po týdnu nebo čtrnácti dnech) a nastane situace, kdy vlastní rodič „očkuje“ děti proti druhému rodiči, potažmo jeho novému partnerovi, vyplatí se zpočátku do tohoto konfliktu nezasahovat. Tento problém by měli bývalí manželé řešit spolu – jen oni vědí, co se ve vztahu odehrálo, kde pramení příčiny současného napětí.“

Vztah nový partner – potomek z předchozího vztahu potřebuje zrát jako víno. „Pokud se děti zpočátku chovají k nevlastnímu rodiči jako k ,cizímu', je to zcela zákonitá reakce. Obě strany si na sebe musí nejprve zvyknout. Děti také mohou trochu zkoušet hranice, testovat si, co ,nový dospělák' vydrží. Tady by měl pomoci vlastní rodič dětí. Je také dobré trávit čas společně, nenechávat zpočátku péči jen na nevlastním partnerovi,“ vysvětluje psycholožka.

Důvěra se dá postupně vybudovat skrze sdílené zážitky, zájmy, hru, výlety… Tam, kde jsou společné vzpomínky, zážitky a také plánování něčeho dalšího, lze vztah dál úspěšně budovat.

Foto: Thinkstock

Problémy jsou především s dětmi v pubertálním věku

Jsem malý. A stávkuju!

U pětiletých dětí nelze navíc očekávat, že z celé situace „budou mít rozum“, že tedy racionálně pochopí, jak se situace má (rodiče se rozvedli, mám náhradní maminku), a že se rády navzájem představí a budou s ochotou plnit příkazy nové matky. Pro děti to zpočátku nejspíš bude jen „nová teta“, kterou můžou pokoušet stejně jako učitelku v mateřské školce nebo kteréhokoliv příbuzného ženského pohlaví.

Navíc je nová situace (střídání péče) může zmást, vyvolat v nich nedůvěru, obavy. „Dítě pak reaguje různě, například zlobením, neochotou, pláčem, odmítáním a podobně,“ upozorňuje psycholožka. A dodává, že tady by měl opět pomoci vlastní otec/matka dětí a dětem jednoduše, srozumitelně vysvětlit roli nového člena rodiny a také podporovat společné aktivity.

3. Snížit vlastní očekávání

To je další krok, který pro sblížení s dítětem své lásky můžete udělat. Podle Kristiny Březinové se nevlastní rodiče často dopouštějí té chyby, že na počátku utváření vztahů s nevlastními dětmi projevují nadměrnou snahu, ochotu i nadšení – chtějí vyhovět druhému partnerovi, na kterém jim pochopitelně záleží. „Po čase ale může vztah k nevlastním dětem významně ochladnout. Mnohdy se dokonce objeví i snaha partnera od vlastních dětí separovat.“

Otčímem/macechou může být s nelibostí snášeno, že partner investuje do vlastních dětí čas, finanční prostředky, energii. Rozhodně je proto vhodnější strategie pomalejšího sbližování s nevlastními dětmi, pomalého upevňování vztahů a zejména malých očekávání. Nevlastní rodič nemůže počítat s tím, že bude fungovat v roli skutečného rodiče. V mnohých případech je úspěchem, pokud se podaří vytvořit alespoň neutrální vztahy a určitý stupeň důvěry a sblížení.

„Naopak velké nadšení z nevlastních dětí, snaha se zavděčit, rychle se sblížit, může postupně skončit velkým nezájmem na obou stranách,“ uzavírá psycholožka Březinová.

A jak jste vy vyhrála „válku“ s malým Toníkem nebo Aničkou, která nechtěla pochopit, že tatínek už není celý její? Poraďte ostatním, jak vyjít s nevlastními dětmi!

ynezorPumanzeSaNyknalC