Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V době, kdy jsem pracovala v redakci ženského časopisu, moje kamarádky, když na to přišla řeč, vždycky zdůrazňovaly, že nic takového nečtou. Pokud jsem časopis někam vzala s sebou, prolistovaly ho, pohoršily se nad tím, kolik je v něm reklam, pak se začetly trochu víc, ale nakonec vždy shovívavě zavrtěly hlavou: „Na takový věci já nemám čas.“
Podobně u nich dopadl seriál Sex ve městě: žádná se na něj nedívala, všechny ho znaly pouze díky tomu, že údajně omylem přepnuly na příslušný program, když si chtěly pustit dokumentární film na ČT2.
Probudit v sobě svou vnitřní kikinu v jakémkoli věku je velmi osvobozující, zábavné – a především naprosto feministické!
Když se pak některým z nás narodily dcery, růžová byla v jejich miminkovském šatníku zakázanou barvou. Panovalo přesvědčení, že růžová je kýčovitá, komerční, neemancipovaná a především je známkou mdlého ducha. A do stejné kategorie samozřejmě spadala i spousta jiných věcí: hovory o módě (pokud ovšem nešlo o něco nepromokavého z gore-texu), boty na podpatku, romantické filmy anebo kabelky, do kterých se nevejde týdenní nákup.
Nikdy v životě jsem se nesetkala s tím, že by muži opovrhovali jinými muži třeba za to, že chodí na fotbal nebo se zajímají o auta. Na druhou stranu „kikina“ byla mezi mými kamarádkami vždy ta nejhorší urážka pro ženu, která se zajímá o hezké ženské věci. Synonymum povrchnosti a hlouposti. Přijetí tradiční ženské role, ze které se snažily vymanit. Takže svoje přespříliš holčičí zájmy jsem se před nimi vždycky snažila pokud možno zamaskovat nebo ironicky zlehčit.
Až mnohem později jsem pochopila, že právě tohle mohl být u zdánlivě tak sebejistých žen projev jejich vnitřní nejistoty: je přece o tolik bezpečnější nad něčím nadřazeně ohrnovat nos než přiznat, že se mi to vlastně líbí.
Takže mám radost, že generace mých dcer už tohle dilema neřeší. Pochopitelně, tištěné časopisy a televizní vysílání seriálů jsou pro ně atributy dávnověku. Holčičí obsah nacházejí na zcela jiných platformách, třeba v podobě kosmetických tutorialů na instagramu nebo návodů na natáčení vlasů na youtube. Ale hlavně, mít třpytky na očích a dlouhé gelové nehty už pro ně není v žádném rozporu s tím, být dobrá v matice nebo fandit na hokeji.
Být kikina už pro ně prostě není žádný problém, vlastně to slovo ani nepoužívají. A pro nás ostatní – probudit v sobě svou vnitřní kikinu v jakémkoli věku je velmi osvobozující, zábavné a především naprosto feministické!
