Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, už nějaký čas řeším problém. Manžel je závislý na pornu a sociálních sítích. Mně to vadí, ale on tvrdí, že je to jeho soukromá věc a hobby a nemám právo mu nic říkat. Co si o tom myslíte, má pravdu? Děkuju. Mirka
Odpověď
Milá Mirko, váš dotaz je sice krátký, možná v naší poradně dokonce historicky nejkratší, ale nedivím se jeho stručnosti. Nese v sobě totiž těžké téma, které nepotřebuje dlouhé vysvětlování. O to víc si zasloužíte, aby vám někdo odpověděl poctivě – bez zlehčování, ale i bez moralizování.
Začněme tím, co zaznělo od vašeho muže: tedy že sledování porna a trávení času na sítích je jeho „soukromá věc“ a „hobby“. Upřímně? To je typicky obranná věta, kterou lidé používají, když si nechtějí přiznat, že už dávno překročili hranici. Když něco dělám tak často, že to začíná ničit partnerský vztah, už to není hobby. Jde rozhodně o únik. A někdy i závislost.
Váš muž možná není zlý člověk. Možná se opravdu cítí, že na tom „není nic špatného“. Jenže otázka nestojí, jestli je porno „samo o sobě špatné“. Otázka je, co to dělá s vaším vztahem. A pokud vám to vadí, pokud se cítíte odstrčená, osamělá, méněcenná nebo zrazená, tak už to dávno není jen jeho soukromá věc. Protože on sice má právo na své soukromí – ale vy máte právo na vztah, kde jste viděná, slyšená a milovaná.
A ještě něco: Pornografie a algoritmy sociálních sítí jsou vytvořené tak, aby člověka pohltily. Aby se k nim pořád vracel. Jsou návykové. A když v tom člověk jede denně, místo aby žil přítomností se svou partnerkou, něco je špatně. A to nemluvím jen o sexu. Mluvím o kontaktu, zájmu, intimitě, lidské blízkosti. Váš muž tedy možná vedle vás sedí fyzicky, ale emočně je úplně jinde. A tam začíná bolest, kterou z vašeho dotazu cítím.
Jak situaci řešit?
A teď se dostávám k tomu nejdůležitějšímu: Nejste ani blázen, ani hysterka, když vám to vadí. Máte naprosté právo říct: „Takhle to nechci. Bolí mě to. Ztrácím tě. A potřebuju vědět, jestli ti na mně ještě záleží.“ Vztah není spolubydlení dvou lidí, kteří si navzájem nezasahují do „soukromí“. Vztah je živý prostor, který se tvoří spolu. A ten se buď buduje, nebo chátrá. Kdyby váš muž žil sám, byla by to jeho soukromá věc. On se ale dobrovolně rozhodl, že chce život sdílet s vámi. A v takovém případě jeho takzvaná svoboda nebo soukromí končí tam, kde začíná ubírat štěstí a pohodu vám.
Zkuste mu říct něco jako: „Nechci tě omezovat. Nechci ti zakazovat sítě ani porno. Ale cítím se vedle tebe sama. Připadám si, že už tě nezajímám. A to mě bolí. A pokud si myslíš, že tohle je jen tvoje věc, tak mě tím vlastně odmítáš. A já nevím, jak v tom dál žít.“
Hrozně moc záleží, jaká slova nyní použijete. On sám moc dobře ví, co dělá. Bude očekávat scény, hroty, výčitky. Když použijete výše zmíněné věty, nebudou působit jako ultimátum. Použijete je jako pozvánku. Pozvánku k opravdovému rozhovoru. Pokud ji přijme, může to být začátek proměny. Pokud ne, bude na vás, abyste si upřímně položila otázku: Chci být ve vztahu, kde jsem neviditelná?
Mirko, ať se rozhodnete jakkoliv, vaše pocity jsou platné. Vaše bolest je skutečná. A máte plné právo na lásku, která vás nenechává čekat, zatímco váš muž kouká do mobilu nebo na monitor.
