Hlavní obsah

Fipah: Jsem arodová osoba, chci žít autenticky a bezpečně

Foto: Archiv Fipah

„Jsem lidská bytost, necítím se být mužem ani ženou,“ říká o sobě Fipah, jeden z lidí, jejichž intimní portrét přináší v současné době Televize Seznam v dokumentárním seriálu Trans*. Jak žije biochemik, který miluje hudbu, chce se zviditelnit, aby mohl mluvit za svoji komunitu a je takzvaně arodová osoba?

Článek

Než jsme se potkali, musela jsem si nastudovat, co přesně pojem arodová osoba znamená. A byla jsem trochu nervózní. Nevěděla jsem, jak s Fipah (27) mluvit. Necítí se být mužem ani ženou, žádný rod prý k identifikaci nepotřebuje. Ale jak ho mám oslovovat, jako muže, nebo jako ženu? Usnadnil mi to, když řekl, že si hlavně přeje, aby povídání příjemně plynulo, a nechal volbu na mně.

Fipah je vaše rodné jméno?

Není, ale enormně mě vystihuje. Prostě jsem Fipah. Je to hravé a to jsem já. Zajímavé je, že toto jméno mám jen já a pár lidí v Indonésii.

Jste arodová osobnost. Co to znamená? 

Nejsem žena, nejsem muž, necítím rod, necítím gender, ten pocit neznám. Pak je tu transrodová neboli transgenderová osoba, ta má jakoukoli jinou identitu než tu, která mu byla přiřazena na základě genitálií při narození. A vy jste cisrodová osoba, u vás genderová identita odpovídá pohlaví, se kterým jste se narodila.

Jsem trochu nesvá z toho, jak vás vlastně oslovovat. 

Tak, aby rozhovor dobře plynul. Moji blízcí používají ženský rod a ten je mi bližší, ale nevadí mi ani střední rod. Ženský rod je vřelý. Já miluji teplo domova, vanilku, hřejivost. I když nevěřím na astrologii, tak mnoho stereotypů, které patří k Rakovi, na mě dokonale sedí.  Mimo jiné touha po útulnosti a potřeba domova.

Díky, mně jde asi nejlépe přes pusu oslovení v mužském rodě. Když jsme u těch rodů... Jak vnímáte rozdělení rodů a pohlavních rolí?

Negativně a jako zbytečné. Proč bychom měli někomu přisuzovat rodovou identitu? Mělo by to být na každém! Ale většina lidí vám řekne, že je to v pohodě, protože rozpor nepociťují. A jsme u toho — jakmile se člověk snaží udělat něco pro menšiny, aby se jim třeba ulehčilo, většině to vadí.

Foto: Archiv Fipah

Biochemik ze Slovenska žije v Praze a sní o životě ve Švédsku

O co vám jde především?

Abych se nemusel tolik přizpůsobovat, chtěl bych žít autenticky.

Jak by to vypadalo? 

Projevil bych veřejně náklonnost své partnerce. Hovořil bych o sobě v gramatickém rodě, v jakém chci, oblékal bych se, jak chci.

Proč je problém projevit partnerce náklonnost?

Setkáte se s homofobií nebo transfobií. Moje partnerka je fluidně flexibilní osoba a rod pro ni není podstatný.

Kdy jste si uvědomil, jaký jste? 

Věděl jsem to odjakživa, stejně jako vy. Já přesně vím, jak se cítím, nemusím to pojmenovávat, to mě nutí svět okolo. Jste-li viditelně jiný, může to být nebezpečné, někdo vás může napadnout. A je to problém i v zaměstnání. Když přijde chlap s chlupatou hrudí a v růžové sukni na pohovor, tak tu práci nedostane, i kdyby měl titul z jaderné chemie.

Foto: Archiv Fipah

Dokument Trans* přináší vhled do situace trans komunity

Jak jste to řekl rodině?

Bylo to celkem v pohodě, naši jsou rozumní: „Mami, tati, cítím se jako arodová osoba, to očividně existuje. Budu o sobě mluvit takto...“. A oni to přijali.

Musel jste to mít těžké už ve škole... 

Ano, šikanovali mě už na základce, mysleli, že jsem gay. Ale lidi v mém nejbližším okolí nikdy, takové bych si k sobě ani nepustil. Díky šikaně i rozhovorům s rodiči jsem se ale naučil říct: „Já jsem toto a vy mě budete respektovat. Pokud to nepůjde, ztratíte mě. A to nechcete. Tak pojďme najít cestu, kdy se budeme uznávat.“

S čím má společnost největší problém?

Lidi umí být velmi nenávistní a setkávám se s tím každý den. Vezměte si třeba komentáře na internetu. Vím, že bych si to neměl brát osobně, ale zaráží mě, jak někdo může někomu přát smrt. Já se vždy snažím chovat slušně a na ostatní se naladit, rád vytvářím vztahy. Pro mě je smutné takové to české a slovenské patronizování, kdy se k vám někdo chová jako váš patron, který je nad vámi. Typicky se tak chovají lidé na úřadě. Z pozice síly vám komplikují život.

Foto: Archiv Fipah

Arodová osoba se necítí být mužem ani ženou

Není to vyčerpávající, pořád se ladit na ostatní?

Pro mě je to běžné, já se snažím o to, co přesně vystihuje anglické slovo rapport – blízký a harmonický vztah, kdy jsou potřeby všech stran dostatečně artikulované a splněné. Většinou se to povede, ale jsou i lidé, kteří mě prostě nemají rádi. Můj vedoucí bakalářské práce byl vyloženě toxický člověk. Vadil jsem mu jen svojí existencí. Podobný přístup jsem na vysoké škole zažil častěji.

Vystudoval jste biochemii, ale jednou byste se rád živil hudbou, je to tak? Jak to jde dohromady?

K chemii jsem se dostal proto, že vzdělávací systém nedává mnoho možností a nejlepší byly ve vědě a třeba v právu. Já jsem sice už od dětství chtěl zpívat, ale náš edukační systém nepodporuje umělecké schopnosti. Ve Švédsku máte tuším 200 hodin zdarma hudební výchovy jen na základní škole. Stát vám půjčí za směšné peníze i hudební nástroje. A přírodní vědy mi šly vždycky, vždycky jsem chtěl vědět. Jako konzument chci vědět, co je zdravé, stravu řeším hodně. Praktikuji přerušovaný půst, hodně sportuji. Pro mě je základ, abych byl zdravý. Nikdy jsem nepil alkohol. Mám ale i problém s mortalitou a nemám v sobě zpracované, že jednou umřeme. Chtěl jsem zjistit, jak tomu zabránit. Nakonec jsem si uvědomil, že tomu nemůžu zasvětit celý život a rozhodl se svůj čas tady využít.

Co vás tedy živí?

Mám velké štěstí, že pracuji ve firmě, která sdílí francouzské ideály – do práce chodím jen čtyřikrát týdně, ale za plný plat. Zabýváme se biochemií, vlivem světla na život a spánek a tak podobně. Tak například víte, že tím, že lidé začali v noci svítit, udělali z noci den? Nejenom, že je to nepřirozené, ale ovlivňuje to produkci hormonu melatonin, který je mimo jiné i významným antioxidantem. Jeho funkcí je třeba i ničit rakovinotvorné buňky. Proto mají lidé, kteří pracují v noci, vyšší riziko rakoviny.

Foto: Archiv Fipah

Fipah odmítá, aby identitu jeho či ostatních z komunity někdo prověřoval nebo soudil. Je prostě reálná bytost

Zajímavé. Když nebádáte, co děláte ve volném čase?

Hudba je to, co mě opravdu těší, a už roky se cítím zle, protože nežiju přesně ten život, který bych chtěl. Můj zaměstnavatel je neskutečný, láskyplný, podporující a já své práci naprosto věřím, ale radost mi dělá hudba. Jím, sportuji, jsem s partnerkou a věnuji se hudbě, to dělám ve volném čase. Skládám hudbu, píšu texty, všechno dělám sám a protože jsem na začátku, tak mi to zatím zabere hodně času. Ale rád bych v blízké době vydal první píseň. Mým stylem je minimální pop, něco jako Billie Eilish. Trochu smutný, temný...

Proč jste souhlasil s účastí v dokumentární sérii Trans*?

Aby lidi jako já byli viditelní. A to i když vím, že budu zcela určitě čelit šikaně a nenávisti. Viditelnost je třeba, ale je riskantní. Režiséři dokumentu byli velmi empatičtí a chtěli natočit autentický příběh, který si vypovíme my sami. Nepadaly tedy otázky typu Jste kluk v ženském těle a podobně. Nejde jim o senzaci, nehrozí titulky „Muž, nebo žena?“.

Foto: Archiv Fipah

Jako vědec je zvyklý nehodnotit, pokud nemá dost informací. Proto nechápe, že život trans komunity hodnotí kdekdo

Jaké jsou nejhorší otázky, které vám mohu v souvislosti s vaší menšinou položit?

Dotazy na pohlavní orgány, s kým žiju a jakou má partnerka identitu. Pro mě je ale největší problém to, že musíme tyto věci vůbec řešit, máme celoživotní psychické problémy, žijeme ve stresu, jsme denně zesměšňováni. Je třeba učit už malé děti, že můžeš být, cokoli chceš. Chovat se k sobě s respektem a láskou. Já si myslím, že většina bytostí má potenciál, mělo by se jim dostat lásky a možností. Svět bude hezčí a bezpečnější. Zase zmíním severské země – hodně dělá, že mají hodiny etiky, psychologie nebo sexuální výchovy.

Co by měl dokument Trans* změnit?

Bylo by super, kdyby se lidé zamysleli, proč jim vadí, jak žijí a vypadají ostatní. A proč mají potřebu mít na cizí životy názor. Mě chemie naučila, že dokud si něco neověřím, tak se k tomu tématu nevyjadřuji. Zvlášť když to někoho může poškodit. Každý z lidí v dokumentu má svůj příběh. Můj není o nějaké proměně, ale o tom, že většinová společnost nastavila status quo a pokud ho nesplníte, budete marginalizováni. A musíte svoji existenci obhajovat, validovat. To, že jste, není dost. My ale nepotřebujeme, aby nás validovali třeba doktoři, my jsme reální!

Foto: Archiv Fipah

Aby byl jeho život bezpečný, nemůže žít zcela autenticky

Kde byste chtěl ideálně žít a co byste rád dělal za pět let?

Žít ve Stockholmu a jakkoli se živit hudbou. Chci být viditelný, mít fanoušky. Také bych chtěl jako arodová osoba působit i politicky a bojovat za nás.

Chcete být aktivní v rámci své komunity? Jak by to mělo vypadat?

Jde mi o bezpečnost, aby každý mohl dělat, co chce. A proto se chci proslavit, aby můj hlas byl slyšet, aby měl aktivistickou sílu. Nejde mi prvoplánově o slávu jako takovou. Chci se věnovat umění a hudbě i proto, že je to pestré, jen ne chodit do práce a z práce domů. A sláva, ta mi pomůže, abych mohl některé věci zlepšit.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek