Ideální kámoška? Prý ta ošklivá!

Jeden známý kadeřník se vyjádřil v tom smyslu, že české ženy mají neobyčejně rozvinutou schopnost dobře si neporadit. Chválí si to, v čem vypadají tragicky a co jim vůbec nejde, závidí a nepochválí si to, co jim doopravdy sekne. Italky či Francouzky jsou prý upřímnější, i proto se na ně dá lépe koukat… O Francouzkách či Italkách z takto odborného pohledu pojednat neumím, ale mohu říci, když si tak vzpomínám na své ryze české spolupracovnice, že je to fakt.

Jakmile z kanceláře odešla Olina, hned se Lenka tak nějak navezla do jejího nového účesu, který byl, uznávám, příšerný, ale proč jí to neřekla sama? To jsem měl přijít já jako kolega a zeptat se Oliny, proč nosí na hlavě cosi jako nešikovně rozkopnuté mraveniště? A kdo jí to měl říct? Ovšem Olina, jakmile odešla Lenka se sportovní taškou přes rameno, zase začala legračně předvádět všelijaké cviky a úpony a naznačovat tím, že ať udělá naše Lenočka pro své tělo cokoli, neodliší se od parního válce střední velikosti, minimálně tedy nikterak významně.

Řekl bych, že chlapi jsou podstatně méně ochotni si takzvaně lézt do zelí. Mám čtyři dlouholeté kamarády a všichni jsme měli (někteří ještě mají) dost pěkné manželky. Možná i proto, že jsme si holky už od gymplu navzájem schvalovali. Holky musely mít štábní kulturu. Když někdo ukročil stranou, byl korigován. A tak jsme kolektivně eliminovali sériovky a vylučovali havárky a propracovali se všichni ke všemi schváleným hezounkým manželkám, které jsme si navzájem přáli a nezáviděli si je. Co se z nich vyklubalo, je věc jiná. A víte, jak to chodí. Navštěvovali jsme se, začaly první manželské krize a rozvody. Nejenže nás nikoho nenapadlo sáhnout si po ženě kamaráda, ale navzájem jsme si drželi palce a pomáhali si v pohybu po vetchých odvrácených stranách manželského štěstí. Jen kolik piv jsme při těch záchranářských a utěšitelských počinech vypili!

Tři roky po rozvodu Petra, jednoho z mých kamarádů, mi tento chlap řekl, že jsem se jeho Sylvii líbíval. A já, dva roky rozvedený, jsem přiznal, že Sylvie taky byla má krevní skupina. A Petr řekl, proč jsem tedy do ní nešel, a já řekl, že to přece byla jeho žena, a on řekl, že už třetí rok není jeho žena a že by ji radši nechal mně než úplně cizímu chlapovi. Až pak, s takto uděleným povolením a mandátem, jsem zavolal Sylvii, která mi řekla, že jsem blb, protože by mne chtěla, leč teď má už toho cizího chlapa a čeká s ním cizí dítě.

To holky tedy nečekají na žádná povolení od svých kamarádek! Bez uzardění umějí po pár deckách položit dlaň na stehno chlapa, který se svou přítelkyní (a jejich kamarádkou) sedí u jednoho stolu. „Toho bych si tedy vyzkoušela,“ řeknou se stejnou samozřejmostí, jako by se chtěly projet na kamarádčině skútru.

Za svůj život jsem nadělal dost ztřeštěností, ale tohle bych si nikdy nedovolil. A tak mi potom nepřijde zase moc divné, že si ty ženské neříkají pravdu o tom, co jim sluší a nesluší. Už jenom proto, že si představují, že by jim třeba slušel manžel té jejich kamarádky. A proč by to té kamarádce mělo zase přehnaně seknout? Třeba by se pak nenechal ten její manžel „vyzkoušet“. A přitom – jak hezká by to byla projížďka, ještě hezčí než na skútru!

Proč jste takové potvory? Kdyby na nás chlapy, na jiný druh, ale na sebe?! Jste takové všechny, nebo jen většina? Očekávám jasné vysvětlení v diskusi!