Hlavní obsah

Zvířecí dekameron: Jak milovník psů neodolal roztomilému koťáku

Foto: Massimo Cattaneo, Shutterstock.com

Zvířata jsou buď domestikovaná, anebo divoká. Určité druhy zvířat se domestikovat prostě nedají nebo jen částečně a stejně není jisté, že se zničehonic nerozhodnou něco vyvést a člověku třeba ublížit. Je pravda, že zvířata ovšem občas člověka milují celou svou duší, celým svým srdcem.

Článek

Většinou je ale jejich pud k plození (nebo plod k puzení?) jednoznačně vede ke zvířeti stejného rodu. Tu a tam... Vlastně dost často mají zvířata intimní vztahy i s jedinci stejného pohlaví. Dokonce častěji než lidé.

Jak jsem přišel ke kočce

Já jsem vždycky chtěl mít psa. Jenže má milovaná žena měla ze psů trošku strach a hlavně byla vždycky takový drobeček a pes, když je to opravdový pes, má docela sílu. Ale o tom někdy jindy.

Teď tu budu vyprávět, jak jsem přišel ke kočce a jak jsme se začali mít rádi. Naši první chlupatici jsem objevil jakožto kotě v Annonci. Byl to kříženec kočky sibiřské a tatínka, který prostě šel okolo, zastavil se a pokračoval. Majitelé chtěli kotě věnovat, protože pro něj doma neměli místo.

Když jsem si pro zvířátko šel, neměl jsem ponětí o tom, jak a v čem se kočky přemísťují z místa na místo. Říkal jsem si, že když je to kotě maličké, tak si ho asi odnesu v náručí. To opravdu nebyl dobrý nápad.

Ani mě nenapadlo, jak je kočka lekavá a jak ráda zdrhá. A chytejte kočku.

Paní od koček mi ji ukázala a vysvětlila mi, jak se o ni starat. Byla krásná. Kočka. Měla bílou skvrnku na hrudníčku a jinak vypadala jako maličký tygřík. Jenom ocas měla zbytečně dlouhý a ouška trošku roztřepená. Paní jí říkala Šehrezáda, protože byla krásná. „Ale můžete si ji přejmenovat. Ona na tohle stejně ještě neslyší.”

Tenkrát jsem vůbec nevěděl, že kočka slyší na jméno. Taky jsem neměl ponětí o tom, že kočka je podstatně inteligentnější než pes.

Paní vrtěla hlavou nad tím, že jsem chtěl kotě nést v náručí, a věnovala mi na ni košík: „Ale musíte ji tam držet, nebo vám uteče.”

Kotě se v košíku stulilo a já s ním vyrazil do smíchovských ulic, kde paní bydlela. Usnulo. Vypadalo, že usnulo.

Díky tomu i má pozornost polevila a nedával jsem moc pozor. A nedržel to pruhované zvíře pevně. Najednou se to stvoření probralo a hup, bylo venku z košíku.

Šel jsem kolem nějaké zahrady s mřížovými vrátky. Kotě proběhlo mezi mřížemi a už bylo v zahradě.

Branka byla zamčená, zkoušel jsem kliku a stejně bylo iluzorní, že bych čtyřnožce dohnal.

Kočka zmizla v křovinách.

Foto: Massimo Cattaneo, Shutterstock.com

Kočka je podstatně inteligentnější než pes

Šehrezádina zkouška lásky

Zkoušel jsem zvonit, ale nikdo nereagoval. Přece nepolezu přes plot... No, tak asi o tuhle kočku přijdu... Ale bylo mi to líto. Už i kvůli tomu, že jsem si uvědomoval, že sama by tahle kočička asi nepřežila. A byla taková hezoučká. Takový chumlíček chlupů s velkýma tlapkama a očičkama.

Vykoukla ze zeleně a usedla na cestičce nějakých deset metrů od vrátek. Koukala na mě a olizovala se.

Zkoušel jsem všechno možné. Volal jsem na ni: „Šehrezádo..., čičiči... pojď sem...” Chvíli jsem stál, chvíli seděl na bobku. I jsem si klekl.

„Pane, nechte tu kočku bejt! Není vaše!” napadl mě zlostný důchodce s holí, který se evidentně domníval, že chci ukrást cizí kočku.

Jiní lidé si klepali na čelo nebo se mi smáli.

Kočka se evidentně bavila. Musím říct, že v budoucnu takhle často pozorovala kocoury, kteří o ni usilovali. Z parapetu před okénkem naší komory.

Po půlhodině marné snahy jsem si říkal, že mám fakt smůlu. „Nikdy ke mně nepřijde. Kašle na mě. Jsem jí k smíchu.” Jenže copak bych ji tu mohl nechat? Vždyť by ji zakousl nějaký pes nebo by umřela hlady. Pocítil jsem za ni zodpovědnost. Za toho kočičkového broučínka.

A pak se to stalo

Nechal jsem všeho. Stál jsem tam a smutně na ni koukal. Rozpřáhl jsem ruce a pokrčil rameny.

A potom se to stalo. Kočka se rozběhla po cestičce ke mně. A najednou byla u mě a třela se mi o nohu. Pochopila, že ji mám už teď rád. A že ji nedám...

Zvedl jsem ji ze země a vrátil do košíku.

To ona se rozhodla, že budeme kamarádi a že spolu budeme bydlet. Tedy ještě i s mou manželkou.

Vezl jsem kočku tramvají do práce a to už jsem ji pořádně držel, aby se nevyděsila a zase mi neutekla. Opravdu jsem o toho chlupatečka, jehož srdíčko jsem cítil bít, za žádnou cenu nechtěl přijít.

V práci jsem pak kočku seznámil s manželkou, ona tehdy dělala ve stejném domě jako já. Ale o tom třeba až někdy příště, pokud vás to zajímá.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama