Článek
Na sklonku dvacátých let navštívil prezident USA Calvin Coolidge s manželkou jednu velkou farmu v Ohiu. On se svou suitou a manželka se svou suitou byli – každý zvlášť – provázeni zootechniky po farmě. Když paní Coolidgeová procházela sekcí drůbeže, její průvodce ji upozornil na pýchu jejich chovu – nádherného kohouta. „Tento kohout vykonává své reprodukční povinnosti v průměru osmkrát denně," oznámil zootechnik. „Zajímavé," prohlásila paní Coolidgeová, „dohlédněte prosím na to, aby se tato informace dostala i k panu prezidentovi."
Když byl ten pak prováděn okolo onoho kohouta, zootechnik mu rovněž pověděl o jeho kvalitách a dodal: „Vaše paní si výslovně přála, aby se tato informace k vám dostala.“
„Ten kohout to ale nedělá všechno s jednou slepicí, že ne?“ otázal se pan prezident. „Ne, to ne," odvětil zootechnik, „na to jich tady má prakticky neomezený výběr.“ „Nuže, dohlédněte, aby se tato informace dostala k mojí ženě," uzavřel prezident Coolidge rozhovor.
Tato scéna prosákla na veřejnost a třicátý prezident USA se dostal kromě učebnic dějepisu i do učebnic pro veterináře. Coolidgeovým jevem se nazývají všeobecně pozorované silnější sexuální reakce samců na novou samičku než na samičku stejnou. Ty byly veterináři studovány na nejrůznějších živočiších.
Býk, který je rovněž ochoten se reprodukovat několikrát denně, nikdy opakovaně – promiňte mi ten výraz – „nevleze“ na stejnou krávu. V tomto ohledu se býci nedají ani podvést – již jednou oplodněné krávy byly haleny do rouch, natírány barvou, postříkány voňavkami, vykoupány v lázni, bylo zhášeno světlo – býci je však vždy neomylně rozeznali a netečně je míjeli. Zato však na novou, ještě nepoznanou krávu se vrhali s obvyklou, pro ně příslovečnou chutí. Podobné experimenty pak byly konány s kozly, berany, psy a spoustou dalšího zvířectva – se stejným výsledkem.
Coolidgeův jev – důkazů jistě netřeba – funguje neomylně i u člověka. Přestože mužům stojí v cestě za plněním jejich tužeb překážky, které v zvířecí říši neexistují (svědomí, láska, společenské konvence, majetkové poměry, a především ženská schopnost ze sexu vždy něco vytřískat), neznamená to, že muži popsanému jevu nepodléhají. Ti mocní (maharádžové, zbohatlíci, politici, „celebrity“) otevřeně, ti ubožejší alespoň v koutku duše.
To se pochopitelně nehodí do krámu ženám, pro které dělení se o svého muže, ať už manžela, partnera či milence, znamená ztrátu části jeho hmotných statků (škoda, že o ty nehmotné ženy navzdory všem svým proklamacím nestojí). Coolidgeův jev je navíc u mužů umocněn ještě dalším faktorem – ta cizí žena mi – na rozdíl od té mé stálé – ještě nic zlého neprovedla.
Dokonce i křesťanský, tedy přísně monogamní svět si svou pravou (mužskou) přirozenost rezervuje aspoň do posmrtného života. Nachomýtl jsem se jednou ke svatebnímu ceremoniálu v kostele, kdy horlivý novomanžel příslušnou větu zkomolil: „…v dobrém i zlém na věky věků."
„Tak hrozné to zase nebude, bratře," opravil ho farář, „jen do smrti."
