Hlavní obsah

Jak to vidí chlap: Proč na nás ženy řvou?

Foto: thinkstock

Proč ženy řvou na muže? Rád vám to vysvětlím

Skoro každý chlap to zná. Když už si myslí, že se jeho vztah ustálil a harmonizoval, když už pozapomněl na temnou stránku ženiny osobnosti a když už, ukolébán dlouhým klidem bez hádek, si přestal uvědomovat, že život po boku ženy je životem na svazích sopky, která nepravidelně a nepředvídatelně vybuchuje, začne tato soptit. Bez zvláštní příčiny.

Článek

Náš chlapíček se třeba vrátí z tenisového turnaje, jako mnohokrát v klidu před tím, ale dnes žena soptí nenávistí: „Sobečku bezohledná, že já jsem tady na všechno sama, to ti jedno. Hlavně, že sis dobře zahrál a zachlastal s kumpány…“ A už to jede, už se valí vodopád výčitek na nebohého mužíčka.

Důvodem výbuchu může být cokoli, mužova přímá zodpovědnost („Takového lempla by pohledal…“) i zodpovědnost vykonstruovaná („Ta tvoje povedená dcera se zas tahá s tím budižkničemu od vedle, ale to ti je jedno, co?“). Zde nastíněné úvodní věty výbuchů pak pokračují dlouhými zlostně-plačtivými litaniemi, z nichž je patrné, jak hluboce žena onoho muže nenávidí a do jaké obludné míry se v ní nashromáždila zášť vůči našemu ještě včera milovanému nešťastníkovi.

Co je podstatou tohoto jevu, který se opakovaně vrací a který nedopřeje muži v klidu si užít intermezz ženina dobrého rozmaru? Kde se bere v jinak tak mírumilovné ženě tolik náhlé záště?

Ta zášť není náhlá. A její zaměření vůči muži je vykonstruované. Jejím základem je nespokojenost samé se sebou, s životem, který žena vede a nedokáže z něj odejít. Je to život vedle muže, kterého nemá ráda, ale relativní pohodlí ji v něm ukolébá a brání jí provést zásadní změnu. V hloubi duše ji žere, že se bývala mohla vdát lépe, bydlet na jiném místě, trávit jinak dovolené, zvát domů jinší přátele. To všechno se kdesi v jejím nitru kumuluje a cyklicky vybuchuje. Žena se tak podobá šelmě uvězněné v ZOO, kde má sice veškerou péči a komfort a je ochotna jíst z ošetřovatelovy ruky, tu a tam však naprosto neočekávaně některého roztrhá. Ten chlápek (ošetřovatel ani manžel) za nic nemůže. Svěřený úkol plní, jak nejlépe dovede, a nic špatného neprovedl.

O všem, čeho se muž takzvaně „dopouští“, věděla žena už před svatbou, a přesto si ho vzala. Nadávat může leda sama sobě. To se ale nikomu nechce. Proto ty výbuchy, výčitky, mentorování, lamentace, sekýrování, otravné poučování, svalování viny, překrucování pravdy, vytahování dávno zapomenutých „přečinů“, podsouvání pocitu provinění… Mohl bych ještě vyjmenovat desítky dalších projevů, které se povětšinou pojí s ženskými výbuchy hněvu. Jejich podstata však zůstává nevyslovena – je to nespokojenost samé se sebou a se svou životní situací, za kterou si dospělí lidé mají nést vlastní zodpovědnost. Tato zodpovědnost je skrytě přesouvána na muže, aniž se nahlas vysloví to, co si žena skutečně myslí: „Nevidíš, jak jsem nespokojená? Dělej s tím něco!“

Co vy na to, dámy?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama